Forma sleduje co?

Po dálnici zbavené aut i obrazů se do Bratislavy dobře jede. Naposledy lákala akce By design! neboli konference o designérském myšlení (design thinking), která avizovala mezinárodní hvězdy designu. Méně zajímavá byla vysoká cena, což nakonec pro mnoho lidí problém nebyl a sál divadla Aréna se naplnil bezezbytku.

V poslední době jsme u nás pojem design thinking mohli zaznamenat v rozhovoru s manažerem Michalem Richtrem (Dynamo design), který uváděl význam do souvislosti s korporátním designem. Cílem aktuálního projektu Designem k prosperitě je zase posunout vnímání designu, které je u nás typicky zúžené na otázku „líbí/nelíbí“, až k jeho docenění coby výjimečné veličiny a účinného nástroje ke zlepšení hospodaření firmy, uvádí Richtr.

Posun od estetických kategorií designu k designu jako strategii a komerčnímu nástroji, který je tématem aktivity Designem k prosperitě, je v našem prostředí změnou hlediska, které se snaží jít pod povrch designu. V obecnější rovině bychom mohli tento trend vnímat jako odklon od pojetí designu jako produktu a jeho tvůrců (viz např. Designblok) k designu jako procesu (např. jedno z hlavních témat sympozia Bienále grafického designu 2012).

Potřebu vyrovnat se s estetickým vnímáním designu měli i slovenští kolegové, a proto se rozhodli pro uspořádání akce, která v designu spatřuje nejen komerční potenciál. Podľa nás sa napríklad na Slovensku tomu, čo design dokáže, venuje malá pozornosť, uvádí Martin Jenča, jeden z pořadatelů By design! konference, jejímž mottem byla jednoduchá otázka How good design can change anything for better.

Paleta přednášejících byla rozmanitá a jak to na podobných akcí bývá, některé příspěvky byly slabší, jiné silnější. Na to, že design nejsou jen obrázky či objekty poukázali zahraniční autoři prostřednictvím případových studií, které demonstrovaly způsoby jejich uvažování. Řečnicky silné bylo představení UX designérů Irene Pereyry a Antona Reponena (Fantasy Interactive), kteří se věnují responzivnímu designu a uživatelským rozhraním mimo jiné pro společnost Wacom. V praxi běžně využívané marketingové výzkumy považují za falešná vodítka. Pracují s tzv. archetypy, namísto kulturního kapitálu a sociálního statusu uživatelů se zajímají především o to, odkud se uživatelé na webovou stránku dostanou a jak se zde chovají. Jejich design nemá primárně plnit přání zákazníků, ale přinášet nová řešení a měnit uživatelskou zkušenost v digitálním prostoru.

Podobný přístup k uživateli sdílí i Philip O’Dwyer z anglického studia Method. Na příkladu kosmetické firmy Lush představil ideu značky, která komunikuje především svůj obsah, který tvoří pozitivní zkušenost uživatelů.

Obecněji uživateli a procesu čtení se věnoval polský designér Jacek Utko. Poukázal na fragmenatrizaci čtení v tištěných i webových novinách, které přebírají časopisecké postupy členění většího objemu textu do menších samostatných bloků v kombinaci s infografikou (tzv. multilayers storytelling). Jeho vize čtení je naopak linerání, v prostředí internetu preferuje rolování namísto klikání, zdůrazňuje význam prázdného místa, souvislé bloky textu v kombinaci s velkými fotografiemi a videi (long reading). Budoucnost komunikačního designu vnímá ve smyslu tzv. slow medií (podobně jako aktuální slow food) v chytrých řešeních a internetu věcí (smart cities, smart newspapers…).

Udržitelnému designu se věnoval rakušan Erwin Bauer, který se od úvodní proklamace – Conchita Wurst je také design – dostal přes redesign vinět tradiční rakouského vína až ke kurátorským aktivitám, cykloaktivismu a designu pro handicapované. Modernistickou mantru forma sleduje funkci si nově definoval jako formu, která sleduje respekt. Ne handicapovaní lidé, ale lidé se speciálními potřebami, pozanamenal na závěr. Dobrý design je podle Bauera otázkou hlediska, odmítnutí stereotypů, touze měnit a kultivovat prostředí kolem sebe.

Švédská komunita Snask zahrála na kytary a bubny stejně jako na notu fanoušků a odpůrců. Jejich kniha Make Enemies Gain Fans reflektuje příběh party kreativců, kteří se za poměrně krátkou dobu dostali do mezinárodního povědomí. Název knihy podobně jak citace musíš něco nenávidět, aby to druhý mohl milovat vystihuje jejich designérský přístup založený na risku, extrémech, nespoutanosti a hře se stereotypy jak v chování, tak v tvorbě. Do jejich design thinking přirozeně patří i způsob jejich podvratných prezentací. Odmyslíme-li si showmanskou image Snasku, pod povrchem cítíme zodpovědný přístup k designu, který svým specifickým humorem ozvláštňuje vizuální komunikaci institucí typu bank, plynáren nebo velkých komerčních subjektů.

Na závěr vystoupil Stefan Sagmeister, ikona konference. Ačkoli je Sagmeister estétem par exellence, jeho myšlení se dostalo daleko za představu pěkných obrázků. Sagmeisterův profesní status je na úrovni vlastní tvůrčí exprese a jako jeden z mála světových designérů může dělat v podstatě cokoli. Když vyjádří svoje myšlenky typografií z bublin nebo balonků s vodou a ve videu si sám narcistně zahraje, nikoho to nepřekvapí. Není tedy divu, že se již téměř deset let věnuje výzkumu pojmu zdánlivě neuchopitelné hodnoty ­– štěstí. Jeho zájem nakonec vyústil ve velký kurátorský projekt – Happy Show, která vyváží „štěstí“ po světě a pomocí interaktivních nástrojů zaznamenává kulturně proměnlivé významy pojmu. Druhou rovinou tématu je připravovaný autorský Happy film, který bude velice intimní sondou do Sagmeisterova mikrosvěta.

V některých případech se nepodařilo zamezit tomu, aby se neukazovalo jen portfolio. Např. vizuálním fetišistům z barcelonského studia Vasava chyběl už jen IMAX efekt k tomu, aby se divák ztratil v jejich 3D interpretaci světa Nike, Red Bull, Hennessy apod. Ovládnutí technologie, animace a nadnárodní klientela – pro někoho zážitek a inspirace, pro jiné jen přehlídka komerčního portfolia, vizuálně svůdných obrazů, kterých je plný web.

S ohledem na téma konference byla dalším nejméně přínosným příspěvkem projekce Aleše Najbrta, který ve Visegrádské sekci zastupoval Českou republiku. Promítnout v chronologickém sledu sérii plakátů pro Karlovarský festival a lakonicky ji okomentovat ve stylu Toto je dýmka je na akci takového typu odvážné gesto. Chci věřit, že za proklamacemi typu řekli jsme si, že když jsme na vizuálech měli samé muže, tak jsme pro změnu dali ženu nebo v posledních letech používáme minimalistickou typografii je jen lenost a neochota lídra studia promluvit o procesu jejich práce. V opačném případě by to mohlo znamenat, že Aleš Najbrt buď nedokáže o práci studia mluvit, nebo za vizuály není nic než formální hra a nebo se bojí prozradit své know how?

Ve výsledku se By design! věnovala hlavně vizuální komunikaci, ačkoli v programu figurovali i produktoví designéři. Intimní designérská alchymie založená na mytologické symbolice modní designérky Sandry Sándor nebo prototyp aeromobilu slovenského produktového designéra Štefana Kleina byly přednášky, které mě v kontextu celé akce oslovily nejméně (což neznamená, že by to byly příspěvky nezajímavé). Sekce produktového designu byla spíše zbytečná a organizátoři mohli čas využít k diskusím, na které bylo v rámci celodenního maratonu jen velmi málo prostoru. Zároveň by se dramaturgicky vybalancoval mohutný nápor informací, protože program byl zbytečně předimenzovaný.

Ukázalo se, že nástroje vedoucí k finálnímu produktu jsou vždy individuální a zájem o nahlédnutí do zákulisí designérského procesu zřejmě nepřestane budit zájem nejen odborného publika. Proto mají podobné akce jako ta bratislavská velký potenciál fungovat pravidelně. Příště by například prospělo zaostřit se na jedno téma a dát příležitost diskusi.

Design thinking je nevyčerpatelné téma, které má kapacitu, na rozdíl od debat nad estetickou kvalitou produktů, otevírat diskusi a posouvat vývoj designu nejrůznějšími směry – od komerčních až po etické. Dalo by se říci, že cesta pod povrch designu u komerčních hodnot nekončí, ale teprve začíná, jak naznačili někteří přednášející na By design!.

PS: Designérské formy dnes sledují nejrůznější zájmy a právě tato diverzita je fascinující. Přístupů k designu je snad tolik, kolik je designérů, institucí či škol. Jen pod pojmem etika v designu se skrývá desítky dalších podsekcí jako equal design, universal design, design as a social change, design for good, sustainable design, human-centered design atd. Jinou rovinou je konceptuální design holandského střihu, se kterým se můžeme setkat na nadcházejícím Bienále Brno 2014. Pro ty, kdo si chtějí vyzkoušet konceptuální přístup v praxi, jsou v rámci Bienále připravené Medium education worskhopy.

Vyznat se v „designech“ není jednoduché, natož pak o designu mluvit s nedesignéry, jak se ukázalo na poslední Designreader diskusi O designu bez designérů, která probíhala v duchu já o koze, ty o voze.