Michal Rydval: Neviditelní (2012)

George Clooney se v jedné scéně filmu Up in the Air (rež. Jason Reitman, 2009) vetře s přítelkyní a kolegyní na večírek jakési IT konference v luxusním hotelu v Miami. Jde o epizodu trvající jen chvíli; několik střihů, pár vět, útržky hudby, karaoke, noční déšť. A přece máme pocit, že o téhle noci v Miami víme všechno. Představuji si tutéž scénu v českém filmu. Spousta řečí, samozřejmě historky a anekdoty, hodně pití, postavy komentují to, co právě dělají a prožívají, ale nakonec nám připadá, že nerozumíme vlastně ničemu. Všechno je jinak a nikdo nic nechápe. Příběh se tu vypráví snad jen proto, aby se celý zašmodrchal, vyjevilo se naše nerozumění si, vnitřní nejistoty a prázdnota. Ano, je to karikatura, ale připomínám ji pro ten zřejmý rozdíl mezi oběma způsoby vyprávění. Noc s Clooneym si sestavíme z vlastních zkušeností s večírky, pitím a vztahy. Tento způsob vyprávění se spoléhá na naši fantazii, spoluvytváříme jej a je tak z velké části také naším příběhem (a současně jde o chytrou strategii, jak nás do děje vtáhnout). Komunikuje s námi. Zato takový Jiří Macháček nás spolu se scénáristou a režisérem téměř ubije vyprávěním a vysvětlováním; formulováním významu toho, co právě vidíme. Jako kdyby naše fantazie a zkušenosti byly něčím, co jejich dílo jen ohrozí.

Od chvíle, kdy jsem v osmdesátých letech poprvé spatřil plechovku Cola-Coly, nebo kazetu Sony, mi bylo s mým dětským rozumem náhle jasné, že žiji na špatné straně zeměkoule. Více informací nebylo třeba. Tak jiné, vzrušující, silné a jednoznačné bylo setkání se západní vizualitou. A současně tak nepochopitelné, chladné a zbytečné. (Kdo si dnes vzpomene na Východě tehdy převládající, a také náležitě indoktrinovaný, pocit vzdělanostní a kulturní nadřazenosti nad západní povrchností a konzumerismem?) Zvláštní předměty, které mají evidentně vzbuzovat touhu, ale současně jsou velmi distancované. Pro tak ambivalentní produkt je jeden výraz; fetiš. Za těch více jak dvacet let se mnohé změnilo, také design a komerční vizualita je stále sofistikovanější a současně infantilnější (což se vůbec nevylučuje). Mnohé z dřívější distance se rozpustilo v kýči a líbivosti, ale podstata přetrvává. To pravé je Západ a Západ je design. Design, který lidé užívají, konzumují a baví se jím.

Než se konečně doberu k současnému designu, ještě vzpomínka z devadesátých let. Jak se po pádu komunismu proměnila tuzemská hudební scéna, se spolu s otevíráním trezorů očekávala vlna autentické hudby, která se do značné míry skutečně a nečekaně naplnila. Dnes už si na většinu z nich nevzpomeneme, ale po archivech a odložených debutech přišly projekty s anglickými názvy (např. stále existující Ecstasy of Saint Theresa), které nejen že vycházeli ze západních vzorů, ale ony jimi přímo stávaly. Jejich produkce nebyla interpretací nebo reakcí, byla ztotožněním se. V jistém smyslu se tak chovala celá společnost, nápodobou západního životního stylu a vytěsněním vlastní minulosti a zkušenosti. A tak vznikaly anglicky zpívané skladby vyjadřujícísmutek života v odcizených megapolis (kdesi ve zkušebně v činžáku, kde se všichni nájemníci znali jménem a viděli si až do postele). To nebyla jen touha také být tak nádherně smutný. Jak být autentický, když žijete v čase a prostoru, který se zhroutil a připomíná vypuštěný bazén s prohánějícími se přízraky? Vyjádření frustrace a mindráků východního bloku bylo vlastně zbytečné, protože všudypřítomné a všední. Vše, co jsme znali a pocházelo odtud, bylo chápáno jako deficitní nebo negativní. (Pak je samotná vaše výpověď, resp. její absence, pochopitelná. Nemáte přece žádný příběh, přicházíte odnikud.) Naprosté ztotožnění s obrazem Západu bylo výrazem touhy prostě být, existovat v současném světě a kultuře. Tedy na Západě a Západ je design. Tak jako dodnes chodíme do nákupních center spíše než konzumovat přehrávat konzumování a užít si západní životní styl (za což jsme také ochotni si připlatit), tak i designéři bývalého východního bloku hrají svou hru na design. A je to zvláštní hra, kdy originalitou je úzkostlivé kopírování trendů a metou je splynutí s dominující produkcí. Ovšem není se co divit, vše ostatní je pro západní trh (i teoretiky a kurátory) neviditelné.

Příběh úspěchu našich (grafických) designérů ve světě v mnohém nádherný smutek Kateřiny Winterové z EOST připomíná. Jsou obvykle neuvěřitelně vnímaví k trendům, které si dokáží mistrně osvojit a dovést až k dokonalosti, v čemž předčí i své vzory. Současně jsou ale podivně průhlední a ač ve svém oboru bezesporu špičkou, jsou zaměnitelní. Vyrábějí krásné, vysoce estetizované produkty a vizuály, ale nic navíc nepřinášejí, nebo krutě řečeno nepřinášejí vůbec nic. Designerské hvězdy východu postupují podobně jako Han van Meegeren, jenž napodoboval a rozvíjel práce Jana Vermeera a v jistém smyslu byl dokonalejší než Vermeer samotný.  Rozumějme si, nejde o odsudek, design je především redesign, neustálé přepracovávání předcházejících řešení. Na jejich přístupu je ale něco unikátního, jakoby tematizovali samotnou vizualitu a neřešili konkrétní úkoly. Milují design jako takový, komunikace a funkce je pro ně skoro jen záminkou. Své místo také nalezli díky ztotožnění se, nechtějí posouvat hranice nebo experimentovat. Pochází z kultury, kde krásnou knihu raději dvakrát přebalíme do novin, abychom ji čtením neublížili, a vstupují do světa, který konzumuje sexy paperbacky, jež nás okouzlí, ale po přečtení je hodíme za hlavu, nebo navždy půjčíme přátelům. A stále si ještě dobře pamatují, jaké je to dívat se na plechovku Coly z té špatné strany zeměkoule.