Michal Rydval: Věci a slova (2012)

Nejdřív několik banalit. Designéři mají veskrze zajímavý a pohodlný život, nadstandardní příjmy, kreativní práci, mladé kolegy a kolegyně, a díky své profesi se potkávají s různorodými a zajímavými lidmi, o kterých rádi vypravují. Orientují se v trendech (to je také živí), mají svůj vkus a styl, nosí hezké oblečení, mají rádi hezké věci, nevšední zážitky, mejdany, společenské akce a milují značky. Designéři jsou konzumenty par excellence.

Současně je jim docela lhostejné, co se děje kolem (ale skandál je, když někde nerecyklují odpad nebo neakceptují platební karty), a víceméně doopravdy ničemu nerozumějí, ale podobně jako každý zubař a kadeřnice mají na cokoliv svůj názor. Škola je mnoho nenaučila a všechno, co potřebují znát, si osvojili za pár týdnů praxe. Taková představa designéra je dost krutá a do velké míry nespravedlivá, ale upřímně, kdo by si nepřál takový život? (Catherine Bidou nebo Jan Keller by řekli, že to jsou dobrodruzi každodennosti.)

Věci

Poznámku o nesnadnosti mluvení o (grafickém) designu jsem otevřel tím, že jsem znemožnil samotné designéry nejen proto, abych přiblížil limity světa, o kterém mluvíme, ale i pro připomenutí jejich nesporných kvalit. Designéři prostě kritickou reflexi svého oboru nepotřebují; bez ironie a odsudků. Dobře vědí, že základním kritériem jejich práce (kreativity) jsou peníze. Design je dnes především marketingový nástroj a étos, s kterým jej kdysi konstruovala moderna a avantgarda, dávno vyvanul. Z utváření budoucnosti zbyla jen vizuální manipulace, estetické kánony a vyprázdněný jazyk plný čistých forem, moderního vzhledu, hravosti a futuristických tvarů. (K čemu je nám ale futrál z budoucnosti, když dobře už bylo?) Současná diskuze o estetických kvalitách je anachronická a neukotvená. Frustrace a bezradnost, kterou z ní cítíme, nevychází jen z naší neschopnosti formulovat vlastní pocity a vystihnout to podstatné, nebo z prosté neznalosti a nezkušenosti, ale především z faktu, že vůbec není důležitá. Nic neznamená a popravdě proto také nikoho nezajímá. (Proč nám to ale nikdo neřekl?) Sporadické večírky jako výroční oborové ceny Czech Grand Design, Nejkrásnější kniha ČR nebo Bienále grafického designu v Brně jsou pozoruhodnými zónami těch, kteří to ještě nepochopili, popř. se stále zdráhají uvěřit a touží svou víru vykřičet do světa (a odnést si cenu útěchy), s těmi, co už dávno vědí a dostavili se mediálně provařit ksicht nebo své akvizice. Společná je jim ale představa designéra-profesionála jako vysoce specializovaného experta, rozkročeného mezi uměním a technologiemi. Jejich společné poselství zní: tohle sami doma nezkoušejte.

Ovšem ve světě, kde se lépe prodává fotografie lolitky v kalhotkách než sofistikovaný vizuál, je otázka funkce a estetických kvalit podružná a sama představa takového profesionála absurdní. Nonfiction teorie vizuality a designu se nenápadně přestěhovala do žánru fiction. Není již jiné funkce než levně vyrábět a draze prodávat a není jiných estetických kvalit než levně vyrábět a draze prodávat. Vše ostatní je hračka pro ty, kteří to neakceptují, ale jsou pro produkci potřební.

Slova

Přesto o vizualitě a designu denodenně hovoříme, čteme a píšeme. Zajímají nás a nerozumíme jim. Hledáme dál příhodná slova a pomoc čekáme od kunsthistoriků a filosofů (kdyby Karel Císař začal psát o grafickém designu), absentujících překladů světové reflexe (až se konečně přeloží 5 dílů antologie Looking Closer), nebo docela rezignujeme (tohle nemá smysl, točíme se pořád v kole). Současná diskuze nás frustruje, zdráháme se přijmout, že tohle je opravdu všechno. (Projděte si třeba blogy na oborovém webu typo.cz. Lamentování nad bídným stavem grafického designu postupně převážilo zoufání si nad diskuzí samotnou.) Pamatujeme si reprodukce plakátů, knih a produktů světových designérů z výpravných monografií a věříme, že všechny ty věci měly hlubší smysl, ale tak jako křovák zkoumající lahev od Coca-Coly netušíme jaký. Design se zdá být jen neustálé ohýbání trubek, odlévání legračních věcí ze skla, porcelánu nebo raději plastu (náklady!), rovnání a rozhazování barev a písmenek po ploše. Design je pak opravdu plný čistých forem, moderního vzhledu, hravosti a futuristických tvarů. Přitom jsme to všechno už tolikrát viděli a uvidíme. V počítačových aplikacích dál vyrábíme knihy, které vyexportované do dat a okopírované na obálky a stránky vypadají jako skutečné knihy a používáme písma, která vypadají, jako písma vypadala, ale vlastně si už nejsme jistí, k čemu knihy jsou. Nic nám nebrání přiložit je k emailu nebo je prostě sdílet, sedíme ale jako opaření a vymýšlíme frontispis. Každá kniha je dnes víc retro a remake než cosi autentického. Je zbožím, které je třeba si pohlídat.

„Samozřejmě, pokud z díla sundáme masku, odhalení základních ideologických prvků může být pro designéra poněkud nepříjemná zkušenost. Obzvlášť pokud je zvyklý, že mu lidé plácají po zádech.“ (Michael Rock, 2×4.org)