Grafická úprava knihy Sáry Vybíralové Spoušť spustila nebývale vyhrocenou internetovou diskusi, jejímž vítězem se stal, počkej si, její úpravce Martin Pecina. Dlužno říct, že toto vítězství bylo až trapně snadné: za panem Pecinou totiž stoji dlouhá řada obdivovatelů, kteří mu svůj obdiv rádi projeví poklepáním po rameni, a pak samolibost. Místy to v diskusi vypadalo jako u zápasu, ve kterém se snad má prostřednictvím předložených argumentů rozhodnout o vítězi. Tak to ale u diskusí nefunguje. Vítězem je ten, kdo je známější, komu se leze víc do zadku. Netřeba se vzrušovat. Ztráta času vůbec o něčem diskutovat.
Odsuňme teď okopávaní kotníků na vedlejší kolej a pojďme se podívat, jak je kniha vlastně udělána. Co vlastně vidíme. Soustřeďme se na to, co diskuse věnující se především osobním dojmům, nenávistím a snaze zalíbit se grafikovi, naprosto pominula.
Vejdu do knihkupectví, vezmu knihu do ruky, je lehká, zašedle modrá obálka působí na první i na druhý pohled omšele, trochu levně. Vidím velký nápis skriptem, který je vyražený do obálky, jako by se jednalo o něco velmi speciálního, vzácného; když už se použije ražba, tak k tomu bývá většinou pádný důvod, ale skript působí proti ražbě příliš uvolněně, nevážně, takže proč ta serióznost ražby, ptám se sám sebe, a pokračuju k bílému kosočtverci uprostřed obálky: zřejmě se bude jednat o erotickou literaturu vydanou nějakým ziskuchtivým nakladatelem, říkám si, o čemž mne hned utvrzuje pomrkávající hvězdička na hřbetu knihy, a poněkud nestandardně působící písmo, jímž je vysázeno jméno autorky, mi naznačuje, že to bude patrně začínající nakladatel, co začíná experimentováním s písmy. Nápis Spoušť + kosočtverec, zasním se: tady bude vagína pořádně řádit!
Knihu otevřu a co nevidím: ornamenty na zářivém pozadí, které lehce připomínají obrysy vagíny. Aha, říkám si, takže určitě erotika, ale asi výběrová, když má ty klasicizující ornamenty na předsádce. Z barvy nicméně bolí oči a část ornamentů je seříznutá, celkově jsou ornamenty trochu moc zvětšené, takže si říkám, že tady se asi spěchalo a patrně se nakonec nebude jednat o nějakou rafinovanou estetickou knižní lahůdku typu Černého muzea, když se zvětšovalo natolik, že veškerá rafinovanost musela ustoupit poněkud lascivně lacinému vtipu. Listujme doleva, třeba se ona promyšlená rafinovanost erotické knížky projeví dále.
Dále nacházím na nepochopitelném množství úvodních stran rozpracovaný motiv kosočtverce a hvězdičky pro ryze dospělácké pořady. Listuju zase zpátky a hledám smysl takového zmnožování těchto symbolů, ale nenacházím jej. Motiv na obálce je dosti výrazný, proč se tedy opakuje na tolika úvodních stranách? Barva z předsádky se nezměnila, symboly jsou vyvedeny i nadále v dětsky princeznovské růžové. A jméno autorky si nakonec taky vysloužilo skript.
Trochu to listování směrem k textu unavilo, nicméně jsme u toho v knize nejpodstatnějšího: u textu. Co vidím: vidím svou neochotu text vůbec číst, oči mi nervózně těkají po řádcích. Čím to je? Zjišťuji, že použité textové písmo má příliš iritujících abnormalit, aby mi umožnilo klidnou četbu: zvláště mou pozornost strhávalo malé písmeno r, písmeno j, které je dole ztenčeno, vypadá jako vadně vyvedený tisk, a nakonec malé písmeno a, které svým extrémním snížením bříška dosahuje hranice rozpoznatelnosti samotného písmene a které se s trochou přehánění začíná podobat obracenému c.
Proč vybral typografický guru zrovna toto písmo? Cožpak nepozná jeho nedostatky? Chtěl snad porušit základní pravidlo, že četba nesmí být pokud možno ničím rušená? Nevybral jej doufám jen kvůli kamarádství s Vojtěchem Říhou, autorem rozdělaného písma, nebo snad kvůli jeho názvu (kunda)? Nevíme.
Co vidíme dál? Nemůžeme nevidět dole umístěné průběžné nadpisy, tzv. running heads: tedy vždy nalevo dole vidíme název knihy plus paginaci, dále vždy napravo název aktuální povídky a paginaci. To, co vidím, na sebe strhává pozornost, ruší při četbě. Proč to tam vůbec je, říkám si, pochopil bych to u Kritiky čistého rozumu, která je narvána až na půdu paragrafy, takže průběžné nadpisy pomáhají čtenáři udržet orientaci v celku knihy a vytvářet si pomyslnou strukturu díla. Potřebuju v průběhu povídkové knihy vědět, jak se kniha jmenuje? Nebo snad v průběhu povídky? Jsem snad senilní? Dobrá, říkám si, někdy se to dělá, je to klasika, vypadá to dobře. To jo, ale nikoliv dole na stránce. Těžko říct, čím to je, ale oko dole na stránce již nechce očekávat další text. Pokud by tam byl, tak očekává např. poznámku pod čarou. Měnit návyky oka? Hm. Je to tedy pokus úpravce na čtenáři? Kdo tyhle pokusy platí?
Víc už nic nevidím, vracím knihu do regálu knihkupectví a odcházím, protože knihu k nečtení nemá smysl kupovat. Bylo by navýsost čestné, říkám si, takovou knihu poslat do stoupy a vydat ji znovu. Najde nakladatel dostatek odvahy, nebo tento paskvil nechá na pultech a autorku prostě obětuje na oltáři pana Peciny?
Čím je to všechno asi způsobeno? Podíval jsem se na web knižního úpravce a nalezl jsem tam jeho vlastní úvahy, které jej vedou při práci. Snad to pomůže.
Při úpravě knihy Hodinky Prim například píše: „Katalog se dá vždycky udělat tak, že plácnete na obálku nějaký produkt. Já ale preferuji jiný postup — jít k podstatě věci. Co by byly náramkové hodinky bez svých majitelů? Jak chcete nosit hodinky, když nemáte paže? Celou knihou tak procházejí ruce mých kamarádů (a vlastně i jedna má vlastní).” Aha, takže jde k podstatě věci. Podstatou hodinek jsou tedy ruce. Co je pak podstatou jídla? Hrnec? Pánvička? Zuby? Zvláštní úvaha.
Co je podstatou Asociace spisovatelů, když pro ni Pecina navrhuje logo? „Mám doma dost knížek o heraldice, tož mě v kterémsi deliriu napadlo, že „stavovská organizace“ by se k heraldice klidně mohla odkazovat. V minulosti si s tím nápadem pohrával kdekdo — šlechta, státy, města i řemeslníci. Takže výsledkem je buď polcený heraldický štít, nebo knížka otevřená na titulním dvojlistu, nebo obojí. To už je na vás.” Klidně mohla, to je velmi přesná úvaha. Co na to spisovatelská šlechta? Vzhledem k jejich výstupům by tam mohla mít klidně maketu knihy Učíme se psát.
A dále, co se nejlépe hodí ke knize Nejlepší české básně 2014? No přece pravý opak: „Nejlepší české básně pro rok 2014 nemají žádnou grafiku. Jsou postaveny na básnickém kýči, poetismech, patetických zvoláních. Ó, ach, lkám! Ryk Čechie! Peruťě, zora, lepý oř. Ston, skon, kolofon. Jednoznačně nejlepší úprava z celé série, na níž pracuji pravidelně už od roku 2009.“ Tak to jednoznačně.
Albert Camus napsal Eseje. Na tom bychom se mohli shodnout. Podle Pecinovy úvahy ovšem spíše knihu, která je: “plná odkazů na sešity, kancelářské sponky a poznámkové bloky.” Odtud vyseknuté poznámkové bloky na obálce.
U úpravy knihy Víta Slívy Návrší jsem objevil podobný rys práce s nápadem, jaký se objevil u Spouště. Grafik měl nápad udělat z obdélníčků návrší. A tento nápad chtěl skutečně využít, protože co je geniální, to je třeba zopakovat tolikrát, až to všichni pochopí. Takže proto máme tolik kosočtverců na úvodních stránkách Spouště! Sám úpravce ke knize prohlásí: „Povídky suverénně napsané a ovšemže i suverénně graficky vypravené.“ To miluješ.
Že jsem se na ten jeho web nepodíval dřív, nemusel jsem se tak pitomě ptát po původu oněch zvláštností, kterými se Spoušť jen hemží, věděl bych hned, že jde o akt suverénní rozvahy a stejně tak suverénní grafické úpravy.
Není se co divit, že se to lidem všecko líbí, naši lidé nejsou zvyklí příliš uvažovat a estetickému cítění je nikdo neučí, natož tak v Brně. A jak analogicky říká Jarek Nohavica na důkaz své nespolupráce s Stb: myslíte si, že kdybych spolupracoval s Stb, že by na mé koncerty chodilo tolik lidí? Ha !!!
PS: M.T.P. = mám to v pi.i
http://typomil.com/typofilos/2015/05/kterak-jsem-sel-ven-a-dostal-tam-radny-pojeb/
Jaroslav Tvrdoň je nakladatelem Rubato.