A pochopitelně je nutné číst a promýšlet, promyšleně psát, překládat a komentovat, aby se konečně zformovalo myšlení a přístupové cesty ke grafickému designu, jeho kritický jazyk a teoretické zázemí. S tím, že problémem nebude co a jak se dělá, ale proč a čemu to slouží.
„Dolej si ještě čaje“, řekl se vší vážností zajíc Březňák. „Ještě jsem čaj nedostala, tak si ho nemohu dolít“, odpověděla Alenka.
V září 2005 proběhl v Galerii Langhans v Praze několikadenní diskusní panel grafických designérů, fotografů, novinářů, kritiků a teoretiků. Panel předvedl spontánní nadšení, současně ale i nevybavenost oblasti grafického designu kritickou nebo teoretickou reflexí. Nebylo to ovšem ani v jeho moci – obor v té době neměl a dosud nemá žádnou publikační platformu. Ambiciózní Časopis pro pěknou úpravu Deleatur obsáhl šest čísel v rozmezí šesti let (1997–2003). Pokud se zde objevila důležitá témata, dala se pro dlouhé pauzy zapomenout, aniž vyvolala nějakou odezvu. Přesto se Deleatur pokusil aspoň o nějakou reflexi formou mezigeneračních rozhovorů (např. Petr Babák, Petr Krejzek se svými vrstevníky, ale i rozhovory s nestory oboru jako je Josef Týfa, Zdeněk Ziegler či Jan Solpera). Několika rozhovory dokonce ozřejmil aktuální zahraniční scénu, kterou tehdy zastoupil typograf Max Kisman a kritik a publicista Rick Poynor. Poslední, šesté číslo dokonce nakročilo k původní kritické reflexi britské scény (v té době aktuálního a pro naše designéry přitažlivého tématu) ve stati Petra Krejzka o osobnostech jako je Nevill Brody, Peter Saville nebo o časopisu The Face. Nedávná výstava tištěných médií po roce 1989 Big Mag v pražské galerii DOX ukázala, jak byla britská i americká scéna, minimálně David Carson, pro naše designéry přitažlivá.
Vizualita se poměrně snadno sdílí, její kódy si lze osvojovat, ale bez kritické reflexe se z nich stávají často jen formální estetická gesta. Deleatur naznačil, že lze být dobře vypadajícím informačním médiem, měl však příliš úzký okruh přispěvatelů a velmi nahodilý obsahový rámec, který ani „pěkná úprava“ nemohla zachránit. V příloze předposledního pátého čísla z roku 2001 byl například publikován text oborového manifestu First Things First 2000, původně vydaného v roce 1964 a nově pak upraveného Rickem Poynorem a Kenem Garlandem v časopise Adbusters v roce 1999. Manifest tehdy vyvolal prudkou debatu, jejímž hlavním tématem byla etika oboru a jeho vztah k reklamě. Adekvátně významu byl text u nás znovu publikován až v bulletinu Kód, který v roce 2004 tvořil součást diplomky Markéty Hanzalové na VŠUP v Praze. V Kódu byl text uveden Alanem Zárubou a k manifestu byla zároveň připojena reakce Michaela Bieruta, Manifest s deseti poznámkami, který problematizovaný vztah „etiky“ designéra k reklamě vložil do věcného rámce. Bierut je mimochodem designér, ale zároveň je i jedním z editorů sborníků textů o grafickém designu Looking Closer. Critical Writings on Graphic Design. Od roku 1994 jich vyšlo pět a tvoří dosud nejbohatší kritické a teoretické kompendium oboru. Když si k tomu připočteme práce Stevena Hellera, zabírající od viktoriánské doby všechny důležité stylové etapy a hlavně jeho fundamentální Graphic Style, dále pak Blackwellův Twentieth Century Type, knihy Meggsovy či knihy Richarda Hollise, vidíme, jak bídně na tom jsme.
Na radu u housenky /I. kap. 5/
Nejde o to, že bychom byli nevzdělaní, neboť určité tituly, monografie, časopisy jako The Face, Eye, Emigre apod. najdeme v knihovnách českých designérů a dokonce i historiků. Některé z nich jsou už nějakou dobu i součástí výuky na školách typu VŠUP. Tyto publikace se však nestaly součástí širšího povědomí a už vůbec ne širšího diskursu a nepromítají se do žádné komunikace.
Autoři Looking Closer jsou převážně grafičtí designéři a přítomnost jejich textů, sesbíraných z mnoha periodik nebo katalogů, dokládá, za jak důležitou považují kritickou a teoretickou, dokonce i historickou obeznámenost se svým oborem. Vědí, kam jejich obor patří a jakých dalších oblastí se dotýká, nejen tedy výtvarných, ale i dalších odvětví jako je sociologie, antropologie, psychologie, ale také i filosofie. Znají aktuální politický a historický kontext, vůči němuž se vymezují a v každém případě si jej stále znovu otázkami otevírají.
Nejdůležitější však je, že si naši zahraniční kolegové vytvářejí svůj oborový, kritický i teoretický jazyk, který se tak stává součástí široké diskusní platformy, jazykem obecného diskursu, ve kterém se ozřejmuje prostor, do něhož designér proniká a v němž pracuje a myslí. Zcela opačně je tomu u nás – hodnotící soudy se týkají estetiky výkonu a pokud mají širší záběr, pohybují se v kategoriích umělecké historie. Ve srovnání s několika antologiemi soudobé anglosaské provenience (např. Před obrazem, antologie sestavená Tomášem Pospiszylem nebo Vizuální teorie sestavené Ladislavem Kesnerem a další), které v poslední době u nás vyšly, je zřejmé, že i současná česká uměnověda jen opatrně rozšiřuje svoje hranice. Kritický a teoretický jazyk designu je však blízký jazyku politiky (ne české, neboť americká teorie či kritika pracuje např. se sociologickými pojmy, viz např. Looking Closer, 5 sv.), představuje průnik do sociální sféry, ohledává její vrstvy. Vytváří jejich výrazové a orientační kódy, jak připomněla výstava Big Mag a text jejího výstavního prospektu, v němž Michal Nanoru tyto orientační kódy aspoň v krátkosti, ale v jistých tezích uvádí. Problém se týká i knižního designu, obracejícího se instinktivně dle potřeb trhu k různým vrstvám čtenářů.
Na hřišti u královny /I, kap. 8/
Tento prostor potřebuje nejvíce diskusi a přesné výroky, ne střety. Abychom si osvojili jazyk oboru a myšlení v něm, jsou zapotřebí překlady důležitých textů např. z Looking Closer, které by byly vybrány širším okruhem lidí zaujatých oborem. Jeho třetí svazek dokonce sledoval vývoj myšlení o grafickém designu v celém 20. století. Není nutné v tomto okamžiku začít připomínat minulost, ale základní příručka typu Graphic Style: From Vicktorian to Digital Stevena Hellera a Seymoura Chwasta tu rozhodně chybí. Ani ne tak její překlad, ale chybí tu práce o českém grafickém designu. Manifest First Things First ve vydání Kódu s Bierutovou replikou a téměř aktivistickým úvodem Alana Záruby by mohl být zajímavým východiskem pro diskusi, která v našem prostředí neustále chybí. A pochopitelně je nutné číst a promýšlet, promyšleně psát, překládat a komentovat, aby se konečně zformovalo myšlení a přístupové cesty ke grafickému designu, jeho kritickému jazyku a teoretickému zázemí. Problémem však nebude co a jak se dělá, ale proč a čemu to slouží.
Jan Rous je historik umění a grafického designu a pedagog.