Hledání smyslu grafického designu je soukromým problémem grafika, který zoufale potřebuje mít pocit, že v jeho práci o něco jde. Zbytek společnosti má zcela jistě úplně jiné starosti. Jestli grafický design smysl má, nebo nemá, nemusí grafik vědět, ale musít ho cítit. Pokud designéra jeho práce baví a cítí se jí býti naplněn, může najít smysl svého konání právě v této skutečnosti.
Má víra v existenci dobrého a smysluplného grafického designu je přehnaná. Pro okouzlení krásnou, dobře upravenou knihou nebo vtipným plakátem, šla bych světa kraj. Věřím, že jako louky zkrásní květinami, knihy mohou zkrásnět ilustracemi, ulice plakáty. (A co teprve peněženky vizitkami, divadla vstupenkami a tramvaje jízdenkami!) Avšak zatímco neznáme kvítí, které by bylo vyloženě od pohledu blbé, nefunkční a přírodu hyzdilo, tiskoviny rozličného charakteru kolem sebe takové známe. Stejně tak, jako je někdo alergický na kytky, mě dovede spolehlivě obrat o dobrou náladu stupidní plakát, nečitelný jídelní lístek, nahá ženská na bilboardu, propagující vrtačku a dítětem namluvená reklama v rádiu. Trest špatného grafika, nebo třeba architekta či spisovatele, spočívá v tom, že po něm zůstává dílo nevalné kvality. Knihu nebo stavbu, která si začne žít vlastním životem, nejde vzít zpět a z různých poliček knihkupectví a zákoutí města volá na autora – to jsem přece já, pamatuješ!?! Ta nejhorší díla dokonce v nejméně vhodných chvílích na autory ukazují a tvůrcům, jichž si zpravidla velmi vážíme, s úšklebkem a nápadně nahlas říkají – mně dělal on!
Opravdovou lahůdkou také bývá nepodařená výstava, jejíž hranice mezi uměleckým dílem a sutí navezenou na hromadu není rozpoznatelná. Řadím se mezi prachobyčejné diváky, hledající díla jedinečná, neopakovatelná, opravdová. Hledám protiklad kopírování osvědčených metod. Chci věřit, že výstavy jsou záminkou k tomu, aby člověk zpomalil, případně se zastavil. K pochybnostem mě však nutí už jen oznámení, že výstava „právě probíhá“. Stejně tak i já často kolem mnoha exponátů zobrazujících existenciální traumata umělců raději probíhám a porušuji maximální povolenou rychlost návštěvníka. Lhostejno, jde-li o grafický design, nebo třeba o konceptuální umění, vystrašena, utíkám před pokusy autorů, upozornit na sebe něčím nezvyklým. Zejména před umělci, kteří se rozhodli, že mají vyšší poslání – promlouvat k lidstvu a vyjádřit svůj postoj ke světu. Co je nám vlastně po tom?
Na výstavy nás nikdo chodit nenutí, mnohem horší situace však nastává ve veřejných prostorách, kde nás grafický design obklopuje. Ať je všudypřítomný, ať si grafici hrají, ať mají práce dostatek, ale kéž by byl krásný a plakáty lemující pražské eskalátory a požírající dětské nožičky, by nevytvářely jakousi uličku hanby, trestnou uličku, ve které nás svou existencí trestají neuvěřitelné typografické výjevy. Někdy je úlevnější tupě hledět na zadek cestujícího před námi, než na tváře rozesmátých modelek a modelů, kteří právě (za peníze rodičů) „graduovali“ na soukromých školách a vyhazují čepice tak vysoko, jak jen formát plakátu dovolí. Podobně jako nás formuje krajina, ve které žijeme a jejíž světlo v sobě neseme, se na nás může podepsat i ošklivost obrazových vjemů, která na nás útočí ve městech. Člověk se snaží měnit krajinu i město k obrazu svému, ty jej však zpětně ovlivňují. Někdy úplné blbosti, donekonečna opakované, získají nepřiměřený mediální ohlas a plakáty uloví oslabené jedince vracející se z práce. Na kulturní zbytečnost či filmovou kravinu, či jinou banalitu, která je povýšena v zájmu zisku na cennost.
Snažím se pochopit kolegy, kteří se účastní diskusí na webových stránkách věnovaných grafickému designu, téměř jim závidím, že jsou schopni reagovat v bouřlivých diskusích na nový vizuální styl čehosi. Při pohledu na inkriminovaný výtvor necítím často nic. Žádná reflexe, zklamání, opovržení, kádrovácké ambice, ani radost a uspokojení, snad jen pocit přesycení.
Konečně nastal ten správný čas pronajmout si slavnou galerii a nevystavit v ní nic. To, co se nachází v galerii, musí být uměleckým dílem. Díky holým, bílým stěnám a tichu zeslábnou podněty z vnějšího světa a dostane prostor svět vnitřní. Každý nechť se s výstavním prostorem vyrovná podle sebe. Návštěvníci galerie budou ve své mysli spoluvytvářet umělecké dílo. Díky tomuto mentálnímu procesu se budou diváci mimoděk se zájmem přibližovat k prázdným stěnám galerie a hlídačům výstavního prostoru nezbyde, než zakašláním jemně upozornit na nevhodné chování. Umělecký význam celé akce, budiž přítomen v události samotné. Součástí takové výstavy musí být, samozřejmě, katalog. Nepůjde o publikaci, kde bychom tonuli na bílých stránkách, jak by se čtenář možná mylně domníval. Návštěvník po zakoupení katalogu nedostane nic, jen zaplatí, aby si situace vážil a odnesl si výrazný pocit sounáležitosti s výstavou, která „právě probíhá“.
Čím to, že jsme přesyceni různými, často zfušovanými vizuálními styly a grafickým designem obecně? Inu, hřiště grafického designu je tak obrovské, že na něm mohou pobíhat všichni, kdo se tam jakkoliv vnutí. Vznikají tak napínavé poměry mezi hráči – grafickými designéry, kteří chtějí vítězství, a těmi, kteří jsou zde z čiré radosti ze hry. Toto napětí je přínosem pro obě strany. Pokusy začínajících grafiků nejsou zbytečné, poněvadž mohou skvěle sloužit jako odstrašující příklad a takoví lidé se navíc mohou mýlit velice plodným způsobem. Jejich nevinná naivita si může leckoho získat, ba mu přímo učarovat. Amatéři mají možnost okoukávat fígly a nechat si zapálit srdce pro grafický design od profláknutých jmen a starších kolegů, kteří dávno pochopili, že grafik by po sobě neměl chtít nic menšího, než vymyslet geniální grafická řešení. Toto je životním a věčným posláním umělce, protože 99 % geniálních řešení napadne člověka těsně poté, co s nimi přišel někdo jiný. K tomu, aby vzniklo vyjímečně krásné dílo, nestačí být jen šikovným grafikem, je důležité být hodný, slušný, pozorný a ohleduplný člověk (což samo o sobě je trestem) a dělat věci, které ze své podstaty nejsou zlé. Je dobré míti na paměti, že ačkoliv se grafik zajímá o obor a tvoří si profily na všech možných webech a „já prostorech“, nemusí být jisté, že se grafický design zajímá o něj.