Rick Poynor: Kde jsou kritici designu? (2005)

Britský spisovatel, kritik a teoretik de­signu a vizuální kultury Rick Poynor se v článku zabývá absencí „kritiky“ designu. Současné psaní se více než kritice věnuje psaní o designu z hlediska propagace výrobku. Autor apeluje na potřebu vytvoření kritické základny, která by vedle designérských postupů měla problematizovat i společenské role designu. Poynor volá po opoziční kritice, neboť stejně jako existují designéři, kteří dnes pracují v kulturní opozici, v jakémsi designérském disentu, je potřeba, aby fungovala i opoziční kritika kapitalismu. Co vlastně míníme pojmem kritika, kdo by měl kritiku designu psát apod. jsou otázky do diskuse.

Uplynulý víkend jsem se v Londýně zúčastnil několika panelových diskuzí, které se týkaly kritiky designu. Připravila je Rhode Island School of Design (RISD) ve spolupráci s časopisem I.D. Cílem bylo pochopit stav současné kritiky. Nejdříve jsme zkoumali vztah dějin designu, teorie a kritiky a pak jsme se bavili o tom, jak vypadá kritika v britském tisku. Editorka I.D. Julie Lasky se zúčastnila obou panelů, společně s Jessiem Shefrinem a Rogerem Mandlem z RISD. (Debaty nahrával designérský blog Limited Language, který na svých stránkách umístil podcasty.)

Místo činu mluvilo samo za sebe. Páteční debata o úloze kritiky se odehrála v Královské společnosti pro umění, daleko od pulzujícího každodenního komerčního designu. Sobotní, návštěvnicky početnejší, panel o psaní o designu s Marcusem Fairsem, editorem časopisu Icon a Vicky Richardsonem, editorem časopisu Blueprint se konala na veletrhu 100% Design v Earls Court v Londýně. Během diskuze jsme slyšeli jak si v okolních chodbách povídají vyšňoření mladí Londýňané. Slyšeli jsme jejich hemžení, jak si prohlížejí poslední dlaždice, tapety, nejdražší kuchyně a sedačky. Debata, jak asi tušíte, nabrala různé směry.

Hned od začátku jsme naráželi na fundamentální otázku, s kterou se ani jedna panelová diskuze nedokázala poprat. Jako první ji položil Glenn Adamson, šéf magisterského programu ve Victoria & Albert Museum. Adamson si všiml, že veškeré psaní o designu je tak hluboce spojeno s profesními zájmy, že konečným cílem je vždy propagace, nikoliv kritika. Žádný z ostatních účastníků se tímto tématem nezaobíral, ačkoliv právě zde musí každá kritická debata začít. Co tím chceme říct, když mluvíme o kritice? Dnes je tendence, obzvlášť mezi novináři, mazat hranice mezi novinařinou a kritikou. Žurnalistika by určitě měla být skeptická a kritická, nic by neměla brát vážně. Žurnalisté by měli klást neobvyklé otázky, zjišťovat kde je pravda a neveřit všemu, co nám něčí zájmy sugerují. Zdali žurnalismus zameřený na design dosahuje tohoto ideálu je další otázkou.

Avšak kritika, v hlubším, historickém smyslu, než jak Adamson termín používá, má širší ideologický účel. Vždy reprezentovala opozici a často se stála na levé straně politického spektra. Zabývala se problémy kapitalismu a snažila se změnit společnost. Tématu se věnuje poslední číslo časopisu Prospect. Najdeme v něm seznam stovky nejvlivnějších britských intelektuálů. Stejně jako v ostatních podobných seznamech, také zde chybí lidé reprezentující vizuální kulturu. Výjimkou je jen Rem Koolhaas, jediný zastoupený architekt a Robert Hughes, jediný kritik umění. Nejsou tam ani umělci, ani filmaři a už vůbec ne designéři.

V doprovodném článku spisovatel a televizní producent David Herman poukazuje na to, jak odlišný by seznam byl před třiceti lety. Starší generace intelektuálů a kritiků patřila do řad politické levice. Příkladem může být Noam Chomsky. Už je mu přes 70 a pořád ho nikdo nenahradil (možná Naomi Klein). Herman upozorňuje (a cituje přitom Edwarda Saida), že „dlouhá tradice opozičního intelektuála“ se blíží – nebo už tam spíš dospěla – ke konci.

Je jasné, že vůči designu lze zaujmout opoziční postoj. Nejlépe to lze vysledovat ve sféře vizuální komunikace. Existují grafici, kteří se angažují v „disidentském designu“, ale drtivá většina jejich kolegů se chová úplně opačně: produkují grafiku, která stylově a vkusně promazává soukolí kapitalismu, jak to jednou popsal typograf Jeffery Keedy. Design je do celé struktury hluboce zapletený: skrze něj se kapitalismus vyjadřuje. Více než kdy předtím je dnes design považován za zázračnou přísadu, jež dokáže uhranout zákazníka a zničit tak méně designérsky uvědomělou konkurenci.

Neexistuje důvod proč by v případě designu kritika nezkoumala jak postupy, tak širší společenskou roli celého odvětví. Chybí tu však motivace. Psaní o designu reflektuje masivnější intelektuální trend, který už dřív pojmenoval ve své analýze Herman v časopisu Prospect. Kdo tady v Británii – a na to jsme se ptali i na diskusních panelech – píše opoziční kritiku designu a kde si ji můžeme přečíst? Nikdo z účastníků debaty nedokázal někoho takového jmenovat. Namísto toho se mezi akademiky rozpoutala diskuze o tom, proč se musíme na „kritiku zaměřit“. Ale proč? Kdy začne designér kriticky myslet, když se s pořádnou kritikou nesetkává? Pokud učitelé designu myslí opravdu tak kriticky jak to dávají najevo, proč o tom nepíšou a nepředávají své názory veřejnosti?

Musíme vybudovat logicky promyšlenou základnu pro kritické myšlení. Vytvořit prostor, kde bude kritika srozumitelná. Psaní představuje pro takový úkol nejlepší médium. Přestaňme si lhát do kapsy. Bez psaní ničeho podobného nedocílíme.