Martin Pecina: Grafici sobě (2014)

Mluví česky, slovensky, německy, polsky, anglicky nebo vtipnou směsicí všech těchto jazyků. Na tričku rádi manifestují svůj světonázor. Chodí s plátěnými taškami přes rameno, naditými úlovky z antikvariátů. Většinu dne v ruce drží skleničku s vínem nebo pivní půllitr. Nasávají každý den až do rána. Pak mají trochu rozcuchané vlasy a napuchlé oči, postávají před budovami Moravské galerie, vzrušeně debatují a rozhazují u toho rukama. Řeší hlavně druhy papírů, přímé barvy, dříky a knižní vazby, školní písma nebo problematiku konstrukce grafů. Kdo? No přece návštěvníci brněnského Bienále grafického designu!

Už jsou to dva roky, co jsme s kamarády živě rozebírali dramatickou proměnu, kterou Bienále prošlo. Tři mladí organizátoři (Tomáš Celizna, Adam Macháček a Radim Peško) zrušili kategorie a razantně osekali a zestručnili výstavu, aby těžiště celé akce přesunuli a pozornost návštěvníků nasměrovali k doprovodným akcím, které mají větší význam, pevnější strukturu a v neposlední řadě i čitelný kurátorský přístup.

Letos se ovšem objevila ještě jedna výrazná změna oproti minulosti, a to jasně definované téma: vzdělávání, studenti. S tím potom úzce souvisí asi největší bienálová kontroverze — z hlavní (soutěžní) přehlídky se protentokrát stala přehlídka studentská. Co na začátku možná vypadalo jako docela dobrý nápad, vystavit místo profíků jen práce studentů, v reálu poněkud zavání průserem. Ještě nikdy jsem si tolik neuvědomil, jak umělé prostředí škola je a kolik zbytečné práce se na školách vyprodukuje.

Hlavní problémy přehlídky jsou dva: prvním je do očí bijící nepestrost. Jak je možné, že se na výstavě objevují skoro výhradně jen knihy, brožury a plakáty? Kam se poděly navigační systémy a webový design, kde jsou všechna ta písma, co na školách vznikají? Opravdu je hlavním žánrem současného grafického designu šitá nebo lepená knížka a časopis? Ptal jsem se na to v průběhu debatního večera s organizátory Bienále, který probíhal před několika týdny v café Fra. A odpověď Mikuláše Macháčka, člena výběrové komise, mě upřímně překvapila: výběr prací dost přesně odráží strukturu zaslaných exponátů. Takže to nebyla vina komise, ale obecný jev. Zdá se, že vzniká obrovská propast mezi tím, čím se grafici v praxi skutečně zabývají, a mezi tím, co aspiranti na grafické designéry chtějí produkovat.

Za co ale komise zodpovědnost nese, je dojem z vybraných prací, tedy výsledná selekce. Mnohé práce si jsou podobné jako vejce vejci. Celé skupiny, někdy snad celé řady brožur vypadaly, že je vyprodukoval jeden autor, jedno studio nebo aspoň jeden ateliér. Místo škály různých řešení (třeba i notně netradičních), které by člověk od studentské výstavy automaticky očekával, působí expozice jako soubor prakticky zaměnitelných produktů. Stejné vzory, stejné výrazové prostředky a prakticky totožné výsledky. Z všudypřítomné jednostrannosti a plochosti jsem byl zklamán a nebyl to názor zdaleka ojedinělý.

Druhý (a neméně podstatný) problém přehlídky je zoufalá absence jakýchkoliv smysluplných zadání. Na člověka zákonitě dopadne těžká trudomyslnost, když vidí, jak málo studentů je schopno definovat si téma a cíl, představit svůj osobní zájem a sesbírat dostatečně nosný materiál. Většina exponátů na výstavě je pouhou formální hrou na design, manifestací určitého druhu estetického vnímání. Mezi pracemi jsem objevil i knihy, které až na dvě nebo tři poloprázdné dvojstránky, neobsahovaly žádný obsah. Dvě stovky prázdných stránek, zabalené do hezké obálky.

Psychoteror a zbytečná námaha. Design bez obsahu nemůže fungovat. Designér není umělec, prezentující světu svůj vkus a vizuální cítění. Má to být osoba schopná řešit problémy ostatních lidí. Někdo, kdo dokáže uchopit textový a obrazový materiál a přetavit jej do podoby knihy, vývěsního štítu, plakátu nebo webu. Vyřešit užívání produktu, jeho čitelnost a srozumitelnost, najít klíč k tomu, jak někomu třetímu co nejlépe zprostředkovat obsah, téma, sdělení.

       

Naštěstí je hlavní přehlídka relativně malá a dá se projít za půl hodiny. Zbyde tak víc času na doprovodné výstavy, které zpravidla bývají mnohem zajímavější. Největší radost a nadšení jsem letos zažíval u projektu Vzít si linku na procházku, představujícího desítky a stovky zadání a úkolů na školách pro grafické designéry. Není to vůbec výstava designu, ale je přibližně sto devadesát pětkrát a půlkrát přínosnější než další hromada plakátů nebo obalů na cédéčka. Všude na stěnách jsou obřími špendlíky připevněné lístky s úkoly, které grafici ve školách řeší. A jsou to někdy zadání nesmírně vtipná a inspirativní! Rozvíjejí dovednosti studentů, učí je přemýšlet o problémech, někdy je dokonce manipulují do zcela hraničních situací: Rozdělte se do dvojic. Vyměňte si na dva dny identitu se svým kolegou. Zdokumentujte to. Největší slabinou celého projektu je skutečnost, že se vlastně moc nehodí k vystavování. Nikdo z nás nemá čas ani sílu přečíst během hodiny stovky zadání a něco si z nich zapamatovat. Nakonec vždycky skončí prohlídku tím, že si nafotí zdi, aby si je prostudoval později doma, v klidu. Je mi moc líto, že k výstavě nevyšel katalog, protože právě do katalogu projekt pasuje dokonale. Koupil bych si ho bez vteřiny zaváhání a doma se pak bavil nad jednotlivými úkoly a představoval si, jak bych je asi uchopil, kdyby se mne týkaly.

    

Z jiného soudku je výstava laureátů Grand Prix Bienále Brno 2012, kterou považuji za suverénně nejhorší bienálový projekt. Armand Mevis and Linda van Deursen přizvali ke spolupráci svého dlouholetého přítele Moritze Künga, kurátora architektonických výstav, aby připravil koncepci jejich výstavky. Küng vybral dohromady asi deset exponátů, které vystavil tak, jak se obyčejně vystavuje volné umění: plakáty a knihy a objekty naaranžoval do rámů nebo skleněných boxů. Expozice na první pohled vypadá báječně. Krásný, čistý prostor, nezahlcený masou materiálu. Bohužel ale hned na druhý pohled odhalí svou nesmyslnost, protože jako výstava grafického designu vůbec nefunguje. Grafický design těžko zredukujeme do podoby hezké obálky časopisu za sklem.

Nejsou to zdaleka jediné dvě výstavy, které Bienále nabízí, ale demonstrují příjemnou žánrovou rozmanitost. A to jsem úplně zapomněl na lehce punkový Off program, zaměřený na workshopy, akce, přednášky a prezentace po celém Brně, rozdělený na letní a podzimní „semestr“.

* * *

Každé dva roky si pokládám úplně stejnou otázku — komu přesně má být Bienále Brno určeno. Zkouším si představit, jak se na přehlídku bude dívat Marťan, který právě vystoupil z létajícího talíře a grafický design vidí poprvé. A stále mám takový pocit, že se Bienále profiluje jako akce designérů pro designéry. Obávám se, že naše komunita kvůli tomu může působit jako parta sebou posedlých, do sebe zahleděných lidí. Tomu nahrává především skutečnost, že pánové Celizna, Macháček a Peško se rozhodli vzít pod svá organizátorská křídla prakticky všechno, čím akce je. Jsou organizátory odborného symposia, hlavní přehlídky (včetně architektonického řešení!), doprovodných akci i vizuálního stylu. Je to sice obdivuhodné, protože jim takový přístup umožňuje mít vše pod kontrolou, ale ztrácejí tím jakýkoliv nadhled a odstup. Nejsou totiž architekty, nejsou teoretiky designu ani sociology. A je to na výsledku až příliš vidět, postrádá totiž širší přesah mimo estetická měřítka designu. Škoda, že si k sobě autoři nepřizvou někoho zvenčí, někoho z oblasti mimo praktikující designéry. Na debatě o Bienále měl zdaleka nejtrefnější připomínky Michal Nanoru — to je přesně ten typ člověka, který by akci posunul dál. Bylo nesmírně osvěžující poslechnout si pohled nedesignéra s širší paletou zájmů a odlišným kulturním rozhledem.

Nebudeme si nic nalhávat. Úspěch Bienále se nikdy neměřil počtem zhlédnutých výstav nebo přetrpěných vernisáží. Důležitá je oborová komunita, to tepající město, každé dva roky nasycené inteligentními lidmi, co se více nebo méně úspěšně snaží měnit své okolí. Grafické bienále je stále tím svátkem designu, který magnetisuje významné české i zahraniční osobnosti, táhne je do Brna a uvrhává do víru nekonečných debat. Kdesi mezi navazováním důležitých kontaktů, prima večírky a zběsilým trsánín na primitivní muziku jde nakonec i o ten grafický design. To nejpodstatnější se pak řeší ve čtyři ráno na trase mezi Morgalem a Kabinetem múz. Po osmi rumech vám každý rád sdělí ta největší tajemství i zaručené recepty na úspěch.