Co jsem si myslel, že jsem viděl na 26. Bienále grafického designu v Brně.
Příprava
Většinou, když jdu na výstavu, nenastudovávám si žádné informace dopředu, předpokládám, že vše potřebné pro pochopení výstavy najdu v místě její realizace. V případě Bienále Brno (dále jen BB) tentokrát věnovanému téměř výhradně školské tematice postupuji ale přesně opačně. Sice mne k tomu nikdo nevybízí, ale přece jen jsem si nemohl nevšimnout jisté intelektuálštiny kurátorů (nebo řekněme jejich sklonu ke konceptuálnímu přístupu) – to nemyslím vůbec zle, každý je nějaký a zavděčit se všem stejně nejde.
Tedy máme zde co dělat s koncepčně, alespoň dle rétoriky na webu, v dostupných materiálech a v mediálních prezentacích soudě, náročnějším projektem. Je trochu na škodu všudypřítomná jazyková neohrabanost, která často jednoduchou myšlenku vyjádří natolik složitě, že při tom odradí případné intelektuálo-plaché zájemce od návštěvy výstavy (zde si jistě trochu nespravedlivě představuji, jak se nad tímto úskalím mávne rukou a potvrdí se tím určitý druh uzavřenosti oboru). Nicméně není se třeba nijak bát, protože grafický design (dále jen GD) je stále ještě z podstaty entita vizuální, a tak má jeho matérie jen omezenou možnost nechat se přeintelektualizovat – na vystavované se v konečném důsledku především díváme a tvary a barvy zůstávají jako obvykle němé, přestože o nich může někdo sáhodlouze mluvit: červená prostě nepromluví, trojúhelník zůstane skálopevně trojúhelníkem, i kdyby byl na chvíli symbolem bůhvíčeho. Je tedy třeba se připravit, abychom dali výstavě vůbec šanci.
Nastudoval jsem si proto materiály na webu vztahující se k výstavám. Stačilo to? Neměl bych si prostudovat rovněž portfolia vystavujících a kurátorů, abych věděl kdo to k nám vlastně skrze výstavy promlouvá? Najdu odkazy na portfolia někde na webu galerie? Najdu tam pod webovým popiskem výstavy místo, kde se výstava nachází? Mně se to nepodařilo, ale to muže být jen moje neschopnost. Není to nic strašného, přežiju to, ale zdržuje to trošičku (optimisticky řečeno: v případě záměrně nedostatečných informací se vlastně jedná o aktivační potenciál takto připraveného webu: odmrští vás do širého pole internetu nebo k vaší knihovně, a tak se vlastně naplní jeho promyšlená strategie: buď aktivní, nespoléhej jen na to, co ti naservírujeme, hledej a nacházej i to jiné, než co jsi hledal, rozšiř si okruh souvislostí, zvrstvi je, atd.).
U popisku výstavy Od A do B do C se tážu, zda bych si neměl dopředu nastudovat vše o Akademiích a Bauhausu, abych případné aluze vůbec pochopil. Mám očekávat, že s tím autoři výstavy počítají? Nikde to nenaznačují. Připraveného ovšem nic nezaskočí. Jdu tedy na to, stal se ze mne student ještě než jsem výstavy věnované studiím navštívil. Jen aby se mi z toho nestala noční můra jako u Gombrowicze… Rovněž když se dívám na popisek profilové výstavy dvojice Mevis & Van Deursen – Our Art, říkám si, že bude třeba si nastudovat dílo zmíněné dvojice dopředu, abych pak mohl rozpoznat případnou ironii kurátora, která je v průvodním textu na webu naznačena. Člověk už si začíná říkat, jestli toho okolního studia kvůli desítce vystavených exponátů nebude příliš, nemělo by dílo z větší části mluvit samo ze své přítomnosti a nikoliv ze svého informačního okolí, které se navíc nachází mimo výstavní prostor? Nic není nutné, ani předepsané, nic samozřejmě není problém. Kde jsou pojmy proporce, barevná kompozice, symetričnost, asymetričnost, harmonie, vhodnost řešení vzhledem k zadání a jiné tradiční pojmy spojené s posuzováním toho, co oko vidí? zeptal by se tradicionalista. Všechny tyto pojmy můžeme přece posuzovat přímo na vystaveném exponátu a měla by nám k tomu jako doplňující informace stačit stručná či o něco delší popiska – dodal by.
Nepřevlékl se nám nakonec GD do rádoby filosofie? Začínám se sám obávat. Na co si hraje? Proč? Má-li grafik chuť se vyjádřit ke světu, nechť se chopí pera, je to skvělý prostředek k vyjadřování myšlenek, který zatím nikdo nepřekonal – brumlám si. Začínám tomu ve své samomluvě rozumět tak, že středověce služebnou fázi GD střídá fáze renesančně sobecky-umělecko-sebevyjadřovací (k tomu viz např. eseje Williama Morrise, které se věnují změně statusu středověkého umělce, jenž slouží společnému dílu, v umělce renesančního, jenž slouží pouze dílu svému), ale rovnou říkám, že mne tento pokus o intelektualizaci a emancipaci GD, jeho přetvoření na kriticko-umělecký obor nechává chladným – a jéje, jsem se rozjel… Jsou to z mého pohledu jen výtvarní umělci v hávu nálepky GD – pokračuji. Proč jej nesundají? Protože nevystudovali umělecký obor (malbu, intermedia či cokoliv, co se pod hlavičkou umění vyučuje)? Protože je pohodlnější vystupovat jako umělec-grafik dodávající kulturním institucím GD? – vykřikuju na kočku Mášu, která se mi připletla do cesty. Pozoruju tyto jevy např. u studia The Rodina nebo u vizuálně spřízněného studia Deepthroat: kupení vrstev významů, okázalé odmítání služebnosti zadání, veřejné vystupování v roli umělců, kurátorů atd. – halucinuji. Je překvapivé, že klienty je toto odmítání služby zadání přijímáno. Nebo snad jen přehlíženo? Proč se má za jejich peníze odehrávat na ploše GD a pozadí zákazníkova zadání ironizace oboru, zrcadlení mnohovýznamovosti mediální reality? – Kočenka utekla, je to citlivé zvíře…
Všechno toto mne napadalo ještě před návštěvou BB. Trochu jsem to s tím přemýšlením asi přehnal, nicméně to chápu jako symptom současné podoby GD. Tak tedy vejděme, abychom byli in.
IN
Musím říct, že jsem zvolil hned na začátku šťastně, když jsem zahájil svou návštěvu výstavou Vzít si linku na procházku. Jedná se rozhodně o nejpromyšlenější část BB, která pozornému návštěvníku nabídne na pozadí dějin a současnosti náhled na změny, které se ve výuce GD odehrály od dob Bauhausu po současnost, a to především skrze obsáhlou prezentaci úkolů zadávaných při výuce GD. Skrze vystavená textová zadání, která jsou rozčleněna do 4 bloků (forma – obsah – kontext – meta), vám může být vývoj výuky najednou zcela jasný.
Totiž: výše zmíněné pojmy jsou sice součásti jednoho GD, ale lze u nich vysledovat určitou časovou následnost, která se v dějinách výuky ukazuje větším důrazem na jednotlivé složky. Bauhaus bychom asi snadno ztotožnili především s formou a obsahem (ostatně na učitele forem Kleea se zde explicitně odkazuje už v názvu výstavy); současnost GD pak lze identifikovat spíše v pravé části, tedy v kontextu a meta přístupu. Na škodu bylo u této výstavy možná jen poněkud přehnané množství prezentovaných textů, které mohou brzy unavit, jinak klobouk dolů: důsledně připravená, užitečná výstava.
Co následovalo, bylo dokladem výše zmíněných (mých i prezentovaných) domněnek o posunu GD k autonomnímu uměleckému oboru, který hledí spíše na sebe, do sebe a jehož úkolem již přestává být služba klientovi; z úpravce se stává umělec (konceptuální). Výstava Vzít si linku na procházku se ukázala být skvělou přípravou pro rozpoznávaní těchto symptomů u následujících výstav. O nich nyní již stručněji.
Od A do B do C – hříčka, vizuálně pěkná, neurazí, ale nevidím ji jako něco podstatně přínosného, co by mne nějak obohatilo. Prostě na třech stěnách tři pomalované tabule. Dech se mi nezatajil. Kdo ví jestli v tom nebylo něco víc.
Osobnosti českého grafického designu: Rostislav Vaněk – výsměch, evidentní přílepek, dobrozdání odcházejícímu učiteli, zcela nesmyslná expozice, ze které pan Vaněk vychází jako druhořadý GD, který sem tam něco utrousil (pěkný rozhovor v novinách mu to snad trochu zachrání). Ale lze to celé chápat rovněž jako lstivé zoutsiderování tradicionalisty (a šup tam ještě ocenění Aleše Najbrta a máme je) – čili možná je za tím nějaký kontextuální úmysl. Pak tedy se smíchem říkám: PARÁDA! (Dodatečná poznámka: Nepostřehl jsem zásadní skutečnost, že autorem výstavy byl sám Rostislav Vaněk. Dodatečně je tedy možno číst výstavu takto: skromnost bez vedlejších motivů. Byl-li to záměr, pak se to podařilo.)
Studovna – projev povýšenectví, typického znaku sebestředného umělce, dal bych přednost seznamu knih v knihovně Paula Randa nebo Johanese Ittena nebo kohokoliv, říkám si. Pár vystavených knih mne příliš neinspiruje. Navíc většina z nich dosti již v minulosti přetřepaných. Pardon. Ale víte… nakonec každý by čekal seznamy Paula Randa, Wima Crowala atd. – ale to je chyba: je třeba vystoupit z očekávání, přijímat věci jak se dějí a ne očekávat očekávatelné a pak remcat, že to nepřišlo. Čili: ano, ve studovně jsem se poučil o své omezenosti.
Off-White Paper – tragédie, nepochopení Isotypu, toto mne tedy skutečně zamrzelo, přestože svůj pokus autoři dopředu v rozhovoru omlouvají. Zjednodušeně princip Isotypu: pomocí zástupných obrázků (např. jeden člověk reprezentuje milion lidí atd.) promluvit na první pohled jasně o statistických údajích (např. proměnlivá úmrtnost jednoho národa v časové ose), aby i dítě snadno pochopilo, že po druhé světové válce bylo proporčně méně lidí než před válkou a poměr úbytku vůči původnímu stavu byl ihned evidentní (skutečná přesná čísla nehrají zase tak podstatnou roli). Neboli: čísla se převedou do obrázků tak, aby z nich bylo lze pochopit změny v počtech, v poměrech atd… Ideálně pak aby zástupný symbol sám o sobě jasně promlouval, tedy na první pohled reprezentoval to, čeho se jeho četnost týká: mluvíme-li o počtu vypitých piv na hlavu, pak je zástupným symbolem třeba pivní půllitr (modrá tečka opravdu nic neusnadní, protože vizuálně je to pořád jen modrá tečka). Pochopí snad někdo z přiložené fotky něco snadno? Rychle? Dají mu obrázky jasnou přidanou informaci o vývoji, který se udál na BB? Kde je bonus z vizualizace suchých dat? Uf… Takže klídek: sice odkazují na Isotype, ale jen odkazují. Nemusí to přece dělat podle tvých představ. To že jsou jednotlivé údaje o státech volně umístěny na stránce, nikoliv uspořádány na osu ti přece dává šanci promyslet si pojem rovnoprávného postavení. No vidíš – a ty hned šílíš!
Mezinárodní přehlídka: studentské práce – především doklad výše zmíněné emancipace GD; cena primátora – klasika, kterou má každý rád, ale vlastně zastaralé, málo koncepční, řeklo by se dnes. Četný „Rietveld“.
A dva pro mne pomyslné vrcholy BB:
Our Art: Mevis & Van Deursen – výstava grafického dua, logicky holandského. Někdo by už tady mohl realizační tým podezřívat z klientelismu: absolventi či zaměstnanci Rietveldu kurátorují – Studovna, Od A do B do C, Vzít si linku na procházku, Mezinárodní přehlídka: studentské práce, Our Art: Mevis & Van Deursen (když už to tedy celé až na korejský Off-White Paper realizoval Rietveld, proč rovnou nepřejmenovat Brněnské Bienále GD na Rietveldské Bienále GD – omlouvám se, zde za mne mluví hovado), kamarádi prezentují, katalog a Noviny BB se tisknou písmem kurátora atd… Ale proč vlastně ne, dělají věci, které jsou jim vlastní, jsou jim nejblíže, s lidmi, kterých si váží, a dává jim to nejlepší možný smysl. Až to bude dělat někdo jiný, bude mít plné právo udělat si to taky po svém. Sám bych to neudělal jinak.
Exponáty z výstavy Our Art (převážně knihy, dopisní obálka, jedna taška) jsou vystavené v zasklených rámech – tedy u mne na závěr dochází jaksi mimoděk k završení chápaní GD jako umění. Co jiného by to ještě mohlo říkat, než že vystavujeme GD jako současné umění? Pečlivé popisky u knih (gramáž a typ papíru, kde a jak bylo vytištěno atd.), které jsou ovšem umístěné v rámu a nemůžeme se podívat na víc než na obálky, jsou srandovní. Zvláště pobaví spolupráce čtyř lidí na jedné plastové tašce; člověk ovládaný českou závistí si říká, že musí být ta holandská muzea pěkné bohatá a že designéři žijící pod střechou kulturních institucí musí byt pěkně v klídečku; aspoň že u nás tomu tak není…
A závěrem utajená výstava studentských prací v Místodržáku (paní na kase říkala, že v Místodržáku só jen nějaké workshopy, jinak nic…) a především studentský manifest d=c c=d od Matyas Barton, Lucia Blanariková, Matěj Vojtuš, Constant Fernandez, který se věnuje vztahu client – designer, kdy vše, co ovládá client, je špatně a naopak, na mne mluví jasně: dejte nám svobodu, jsme umělci! Nebudeme už nikomu sloužit! Tuto tendenci vnímám jako posun k sebestřednému individualismu tolik ironicky proklamovanému současným establishmentem (moje banka, můj telefon, můj život, moje volby… můj GD? Viz třeba knihu Neviditelny výbor – Vzpoura přichází). Je to vlastně projev zaslepenosti, neschopnosti vidět skutečný stav společnosti, nedostatek pokory atd.. A nebo je to přesně naopak! HA! Držím palce.
Out
Kdybych měl říct, k čemu mi to všechno vlastně bylo: BB mi bylo důkazem probíhajícího posunu v chápání GD (já vím, nic nového, děje se to již léta). Posunu, který mi sice není nijak zvlášť sympatický, protože smrdí přeceňováním, intelektuálním kýčem, sektářstvím atd., ale přece jen se cosi děje a to cosi, ať v pozitivním či negativním smyslu, mi BB zprostředkovalo. Díky za to. Závěrem si pusťte video Martina Zeta, které bylo na BB promítáno a které si přivlastňuji jako svůj závěrečný vzkaz studentům.
Jaroslav Tvrdoň je nakladatelem Rubato.
Jazyková korektura Ladislav Puršl.