Marek Pokorný: Muzeum je otevřená struktura (2013)

Rozhovor s Markem Pokorným, bývalým ředitelem Moravské galerie.

V čem je podle vás Moravská galerie výjimečná?

Moravská galerie je exkluzivní z hlediska nabídky a rozsahu sbírek jak volného, tak užitého umění. Významné postavení má v Moravské galerii Bienále grafického designu, které bylo založeno v 60. letech. Rozhodli jsme se, že z Bienále uděláme klíčovou aktivitu pro identitu Moravské galerie. Dělat mezinárodní výstavy a přivážet zahraniční umělce do Brna je trochu problém. Výstav současných výtvarných umělců je po celém světě v městech srovnatelných s Brnem mnoho, navíc by měl v tomto směru fungovat především Dům umění města Brna. Bienále byla proto i pragmatická volba, neboť umožňuje začlenit Moravskou galerii do mezinárodního kontextu naprosto relevantně, což si myslím, že se dlouhodobě vyplácí. Podobných aktivit je ve světě asi 30, mají lokální i mezinárodní dosah, ale žádná z nich si nenárokuje komplexnější podobu, jakou má brněnské Bienále. Brno nabízí týden s nejslavnějšími designéry světa, možnost být s těmito lidmi v osobní interakci a zároveň nabízí širšímu okruhu zájemců vrstevnatý přehled o podobě současného grafického designu. Ačkoli má akce v současnosti již profesionální povahu, velkou předností je právě familiární charakter takového setkání. Bienále má podle mě potenciál stát se jednou z pěti 5 nejvýznamnějších akcí na světě, chybí jen nějaký mezinárodní marketér.

Perspektivou budoucnosti Moravské galerie je nacházení takového pohledu, který dokáže lidem zprostředkovat kontinuum mezi tím, co se vnímá jako vrcholné umělecké dílo, až po funkční užitou věc. Cílem instituce není rozšiřovat se prostorově ani nějakými dalšími aktivitami, ale spíše se koncentrovat na intenzifikaci vztahů mezi fotografií, designem, užitým a volným uměním, architekturou a instalací a přemýšlet o tom, co se děje v rámci muzea umění s artefakty a s diváky. To je velký potenciál instituce a jedním z důvodů, proč vzniklo národní metodické centrum nových strategií muzejní prezentace CENS.

Můžete mi, prosím, přiblížit, jak CENS funguje, co je cílem centra?

Cítili jsme potřebu kodifikovat naši představu o tom, co jiného než jen standardní výstavy může ještě muzeum umění dělat. Druhým impulsem k ustavení metodického centra byla otázka, jak využít Místodržitelský palác nějakým inovativním způsobem. Pracoviště by se mělo na praktických příkladech snažit pomoci dovnitř instituce formulovat problémy a způsoby jejich řešení a zároveň být jakýmsi sparing partnerem pro vznikající projekty, které stojí mimo Moravskou galerii. Snažíme se rovněž otevírat teoretičtější otázky spojené s používáním muzea a infiltrovat trendy nové muzeologie, které se rozvíjejí v Německu, Británii, ve Spojených státech a v podstatě po celém světě, do našeho prostředí. O této problematice víme zatím jen málo, neboť až na pár textů u nás dosud nevyšlo nic.

V současnosti v centru působí dva teoretici, kteří intenzivně pracují na metodice možných pohledů na umělecké dílo v rámci instituce typu muzeum umění. Jaký status má určitý artefakt, jakou má vypovídací hodnotu o světě a instituci, která jej prezentuje, jsou málo diskutované otázky naší muzejní praxe.

Nedávno jsme uspořádali kolokvium na téma, co je to dlouhodobá expozice v muzeu umění. Mám trošku pocit, že někteří kolegové si myslí, že teoretických rozprav už bylo dost. Řešit praktické věci je jistě důležité i z časových důvodů, na druhou stranu nejsem přesvědčen, že jsme si k tématu řekli úplně všechno. Obava před teoretickým diskurzem je značná a chápu, že každý kurátor a ředitel chce vidět výsledek, ale myslím, že čas pokročil natolik, že vzít věci a dát je do výstavní síně, ať chronologicky nebo tematicky či jinak, je málo, neboť možností je daleko víc a ne o všech tady víme. Nakonec samozřejmě může dojít k tomu, že expozice bude v podstatě klasická, ale zdůvodnění volby je strašně důležité.

V současnosti se celá řada pravidel a rigidních přístupů v muzeu umění začíná uvolňovat. Naděje na změnu souvisí s generační výměnou. Uvidíme, zda se mladí nezaleknou sami sebe.

CENS vzniklo teprve nedávno, v roce 2011, máte už nějaké konkrétní výstupy?

Z praktických aktivit centra bych zmínil spolupráci na přípravě dlouhodobé expozice v galerii výtvarného umění v Chebu nebo projekt na oživení Moravského Krumlova po přesunu Slovanské epopeje do Prahy. Nyní spolupracujeme na projektu zabývajícím se východočeskou gotikou, který si klade otázky spojené s diváckou recepcí. Nejde jen o velký vědecký katalog, ale především o to, co má výstava říci laikovi nebo člověku, který se chce něco dozvědět a nebude si číst hesla např. o záhybech gotických madon.

A realizace v rámci Moravské galerie?

V projektu k padesátiletému výročí ustavení Moravské galerie do podoby, jak ji známe dnes, jsme si pohráli s představou, jak by mohla vypadat expozice této brněnské galerie, pokud by se stala centrálním muzeem národního moravského státu, neboť muzea bezpochyby posilují národní identitu. Zajímaly nás otázky nacionality v umění a nacionálního kódu institucionální prezentace umění. Vznikla výstava založená na jakémsi znejistění diváckého očekávání, neboť jsme výroční výstavu nepojali tradičně jako vystavení nejvýznamnějších věcí ze sbírek.

Druhým projektem byla výstava Best of, ve které jsme se snažili představit nejlepší věci ze sbírek Moravské galerie jiným způsobem. Zvolili jsme deset osobností z řad laiků a profesionálů, kteří si ze sbírky vybrali to, co oni považují za významné. Vzniklo tak deset podvýstav, z nichž každá měla svá vlastní specifická kritéria pro výběr nejlepších exponátů. Cílem bylo ukázat, že o tom, co je nejlepší, nerozhoduje jen delegát veřejnosti v podobě odborného pracovníka, ale že perspektivy a pohledy jsou mnohočetné.

Otevírání uměleckohistorických institucí populární kultuře jistě souvisí i s praxí vizuálních studií.

Vizuální studia jsou samozřejmě jednou z velkých inspirací. Mají však daleko širší záběr. Nás samozřejmě zajímá specifická pozice muzea. V naší společnosti se o tom, co je to muzeum, skoro nemluví. Buď je vnímáno jako určitá samozřejmost, nebo jako nějaký relikt. Já si naopak myslím, že je to velmi otevřená struktura, která umožňuje celou řadu aktivit, jejichž formát odpovídá tomu, co dnes potřebujeme. Mrzí mě, že jen málo lidí zevnitř těchto institucí je ochotno vnímat funkce muzea otevřeně a klást si otázky, jaký typ vědění a aktivity muzeum produkuje a jaké možnosti nabízí pro odborníky i veřejnost. Ono je to nepohodlné, a možná i nebezpečné. Mě v tuhle chvíli zajímá muzeum jako instituce. Není to jen zábava, ale určitá politická instituce, která tvoří vedle celé řady jiných institucí základ naší společnosti. To, že nedokážeme využít společenský potenciál muzea, je slabost občanské společnosti. Mě už ani tak nefascinují umělecká díla jako tato situace.

V současnosti pracují v CENS dva kurátoři Ondřej Chrobák, který se zaměřuje na umění od 19. století po současnost, a Martin Vaněk, orientovaný na staré, především středověké umění. Vzhledem k tomu, že se Moravská galerie zabývá i dalšími obory výtvarného umění, jako je design, užité umění, fotografie a architektura, chybí tam odborníci také z těchto oblastí. Výzkum orientovaný například na problematiku grafického designu by byl jistě na místě, neboť Moravská galerie je jedinou institucí soustavně se soustřeďující na grafický design. Neuvažovali jste, že rozšíříte výzkum i těmito směry?

Nevybíral jsem vyloženě specializované odborníky, šlo mi o typ osobnosti, která přemýšlí o tom, co je umění a jak se na umění dá dívat bez ohledu na to, zda se ten člověk věnuje sklu nebo gotickým madonám. Klidně by v centru mohl působit například sociolog nebo biolog zainteresovaný v problematice muzea. I takoví lidé by mohli přinést nějaké nové impulsy. Lidé v centru by ve své práci měli obsáhnout celou oblast výtvarné produkce od volného umění až po design a umění užité. Nejsou tam od toho, aby pracovali se sbírkami, ale s koncepty a idejemi, což by mohla být výhoda do budoucna pro úspěšné fungování galerie.

Poslední ročník Bienále se na rozdíl od ročníků předešlých snažil o otevřenější reflexi problematiky grafického designu. K tomu velkou měrou přispěly i bienálové noviny, které poprvé zpřístupnily běžnému divákovi proces organizace a záměry akce nebo např. doprovodná výstava o hnutí Provo, zaměřená přímo na funkci vizuální komunikace v určitém kulturním kontextu. Nicméně nejednou jsem se setkala s názorem, že Bienále je akce o designérech a pro designéry. Co na to říkáte?

Nemám ten pocit. Je to sice primárně zaměřené na designérskou komunitu, ale profil návštěvníků je velmi široký. Situace v České republice se za posledních pět, deset let velmi změnila. Design je oblast související s vizuální kvalitou prostředí, ve kterém se lidé pohybují, a stal se velkým tématem jak lifestylových časopisů, tak normálních lidí, kteří se chtějí zorientovat, a myslím, že spoustay takových lidí tam chodí. Nemám pocit, že by to byla nějaká exkluzivní uzavřená záležitost.

Pokud uvažujeme, že grafický design je vizuální komunikace, která je součástí každodenní zkušenosti kohokoli z nás, působí soutěžní výstava Bienále jako elitní přehlídka, adorace artefaktů a jejich autorů nainstalovaných v bílé krychli a odtržených od každodenní reality.

Soutěžní přehlídka je složitý formát. Každý ročník měl určitou podobu. Z mého pohledu byla úplně nejšťastnějším řešením instalace před čtyřmi lety, kdy jsme použili jen židle, na kterých byly položené knihy volně k prohlížení. To fungovalo neuvěřitelně. Jak odprezentovat adekvátním způsobem grafický design je samozřejmě velká otázka, která je v organizaci Bienále přítomná už šest let, od doby, kdy jsme uspořádali první kurátorskou výstavu Grafický design v Bílé krychli Petera Bil’aka, která přímo tematizovala problematiku grafického designu v muzejním kontextu. To, že stále nenacházíme adekvátní odpovědi, je oprávněná záležitost reflexe a kritiky Bienále. Jen bych byl hrozně nerad, aby se zapomínalo, že jsme jediní v téhle zemi, kdo o problematice grafického designu na institucionální bázi přemýšlí. To, že to neumíme ke spokojenosti všech i nás samých, je druhá věc. Navíc je u nás málo teoretiků, historiků a kritiků designu, což bezpochyby ovlivňuje způsoby zprostředkování grafického designu lidem, kteří nejsou insideři.

Na VŠUP na oboru kurátorství jsou studenti, kteří se designem zabývají, proč jste sázel primárně na designéry a do organizačního týmu Bienále nepřizval lidi přímo z teorie?

Upřímně řečeno, nevím. Členkou organizačního výboru je mimo jiné i teoretička Iva Janáková-Knobloch. Rád si nechám od lidí z výboru poradit, ale nikdo s nikým nepřišel. Je to organizačně složitá akce a vždy je tam jistá míra kompromisu.

Zlom v organizaci Bienále nastal ve chvíli, kdy do výboru nastoupil Aleš Najbrt. Pak jsem v roce 2004 přišel já a od té doby směřujeme k promýšlení účelu Bienále  –  proč, komu to má sloužit, co tam má být zastoupeno a jak by mělo být Bienále pojato. Vzniká rovněž určité napětí mezi tím, co očekává instituce a co organizační výbor.

Letos se bohužel nepodařilo zrealizovat nějaký off program, který bychom zaštítili po organizační stránce, avšak jeho obsah by si režíroval někdo mimo organizační výbor. Doufám, že se v příštích letech podaří nějaká paralelní kontra akce, kterou muzeum ideově neřídí.

Jakou formu off programu si představujete?

Mohli bychom si pronajmout například pavilon na výstavišti, který by byl k dispozici pro workshopy, přednášky, zkrátka cokoli, co by autor považoval za důležité. Tato off akce se buď napojí na Bienále, nebo naopak vstoupí do sporu s touto institucionalizovanou oficiální akcí. Organizace muzea má určitá omezení. Upřímně řečeno jsem letos čekal, že budou kluci z organizačního výboru trochu radikálnější po obsahové linii. Soustředili se hodně na výběr, na podobu, a to na úkor funkce exponátů.

To tam bylo cítit.

Já si myslím, že je to v pořádku, bylo to nynější rozhodnutí, příště to třeba může být úplně jinak. Myslím, že radikální kritiky Bienále v zásadě artikulují to, co my v podstatě nejsme schopni udělat. Není to něco, o čem bychom třeba nevěděli. Ve výsledku bohužel není vidět, že jsme prošli sebereflexivní fází. V tomto směru má Bienále potenciál do budoucna. Příprava akce není zas tak drahá, nicméně kdyby se podařilo sehnat ještě více peněz, mohlo by se realizovat cokoli, možností je spousta. Věřím, že se jednou uskuteční všechny věci, o kterých naši kritici sní.

Máte za sebou poměrně plodné období v Moravské galerii, nebojíte se o osud galerie? Především pak s ohledem na současnou situaci v Národní galerii?

To byla nejsložitější věc při rozhodování. Nakonec jsem si řekl, že člověk nemůže být zodpovědný úplně za všechno. Myslím, že nyní instituce funguje dobře a dojezdový čas je tak rok a půl. Pak se to bude muset přeorganizovat a věřím tomu, že ministerstvo kultury galerii vnímá jako stabilní instituci, která plní veřejnou službu jak nejlépe umí a nebude mít tendenci rozhodovat o novém vedení jinak než v zájmu toho, aby to takhle fungovalo dál.

Shodou okolností jste se s Rostislavem Koryčánekem, ředitelem brněnského Domu umění, potkali ve výběrovém řízení na post ředitele Galerie hlavního města Prahy. Čím to je, že dvě silné osobnosti brněnského kulturního života míří pryč z Brna? Nepanuje v oblasti brněnské kulturní politiky nějaká nepříjemná atmosféra?

Myslím, že v případě Rostislava Koryčánka došlo k nějakému nedorozumění s vedením města z důvodů, které nechci komentovat. Logicky tedy hledá další působení. Z mé strany je to osobní rozhodnutí. Nebyl jsem schopný se naprogramovat na dalších pět, šest let. Nyní v Moravské galerii dojde k větším změnám v souvislosti s novými ekonomickými, organizačními a technickými pravidly od ministerstva kultury. Když jsem si představil, že bych udělal nějaké rozhodnutí, a pak bych třeba odešel, nepřišlo mi to úplně fér. Navíc jsem tam už dlouho, bude mi padesát a je čas přemýšlet, co budu dělat do důchodu.

Čemu se budete dál věnovat, jaké máte plány?

Uvidím. Buď se mi podaří něco vymyslet tady v republice, i když to moc nevidím. Nějaká nepravděpodobná varianta je v zahraničí, můžu taky vozit boty z Itálie, anebo se budu zabývat něčím úplně jiným. Nemám teď ani kontrakt ani konkrétní nabídku.