Designreader
29 1 2014 / redakce

Michal Rydval: I’m lovin’ it (2008)

Na okraj bienále grafického designu Brno 2008
Grafický design se poslední dobou i u nás těší většímu mediálnímu zájmu, obor má již své celebrity, vzrušené mediální diskuze a dokonce i skandály, několik výročních cen a soutěží, ucelené výstavy, monografie a  shrnující publikace. Za necelé dva měsíce končí tradiční 23. ročník mezinárodního bienále grafického designu v Brně. Jaký je český grafický design necelých dvacet let po pádu komunismu? V mnoha ohledech takový, jaký je náš kapitalismus; pragmatický, efektní, přizpůsobivý, klientelistický, lhostejný k reflexi a téměř neschopný diskuze. Protože, k čemu potřebujeme reflexi a diskuzi ve fungujícím oboru, společnosti, světě?

Bienále jako zpráva
Bienále uvádí české umělce do mezinárodního kontextu, ale jediný, kdo si jich v tomto kontextu všimne, budou oni sami. Bienále vytváří podmínky pro dialog mezi domácí scénou a hosty, ale ani jedni, ani druzí o žádný dialog nestojí.
Václav Magid, Stín pochybnosti

Samotný koncept výstavy grafického designu je dnes již poněkud archaický; určit obecné téma, na které se grafici snaží našroubovat své práce, vybrat z přihlášených to nejlepší, jaksi to uspořádat, plakáty rozvěsit po galerii, knihy, časopisy a ostatní nosiče designu naaranžovat do vitrín, opatřit popiskami, vyhlásit vítěze kategorií. Pokus o vymanění se z tíže tradice formátu soutěžní přehlídky pak představují stále inspirativější a odvážnější doprovodné a autorské výstavní projekty a vlastně i úvodní konference, které si příště nenechte ujít. Vybavte si ale přehlídky aktuálního výtvarného umění, nových médií, nebo hudební a divadelní festivaly, jejich vstupy do veřejného prostoru, důraz na sociální a kulturní kontext a až urputnou snahu o diskuzi, interaktivitu a jasně pochopíte, jak jiný je svět současného českého grafického designu, jaké jsou jeho ambice a jak chce být vnímán. Afiše vytržené z kontextu ulice poskládané v nepochopitelný barevný rastr, publikace, kterými nelze zalistovat, němá cd a dvd, narovnané vizitky; vše skoro bez naděje dozvědět se na co se díváme. Tento druh prezentace nám implicitně říká: takto se to teď dělá, ale neptejte se proč.

Bienále je však věrným obrazem samotného oboru, nacházejícím se v zajetí dominantní představy o profesionalitě jako zprodukování a vykomunikování. Pak nepřekvapí, že tématem diskuzí nebývá vlastní formát bienále, ale především jeho vizuální prezentace; motiv, plakát, potah panelů. Je až fascinující, jak se tak velkému podniku daří vyhýbat reflexi; v katalogu téměř absentuje text, jakoby už nebylo co říci, nebylo to nutné, nebo možné. Co také dodat k tak roztříštěnému výběru, k pracem, s kterými se nelze ztotožnit, o kterých příliš nevíme a jejichž autory ani neznáme. Vytrácení textu je společným rysem většiny aktuálních akcí a publikací věnujících se (nejen grafickému) designu, a přímo absurdní je to u katalogu pozoruhodných prací Petra Babáka a jeho Laboratoře, vyznačujících se konceptuálním přístupem, který ale bez interpretace připomíná změť zaměnitelných realizací. Není co říci, ale je stále co ukázat. Výběr a ocenění letošního ročníku odkazují také na obecnější situaci v domácí produkci; zájem vyvolávají jednak tuzemské studentské práce, konceptuální, nebo reagující na společenská témata, vznikající bez limitu zadavatele, nebo producenta a také výrazně estetizované práce elitních světových grafiků. Propast mezi oběma póly ukazuje na jistou nedospělost grafického designu u nás; vzniká u nás opravdu tak málo autorských a odvážných realizací?

Svébytnou kapitolou je ilustrace v podtitulu bienále, jaksi trpěná, neakcentovaná. Můžeme se jen domnívat, že je, podle složení a samotného výběru poroty, chápána z úhlu designérů, jako dekor, nebo doplněk, když např. sítem výběru prošly z opravdu vyjímečné kolekce autorských knih ateliéru ilustrace a grafiky pražské VŠUP jen ty učesanější práce. Brněnské bienále se zdá být zatížené svou dlouhou a slavnou tradicí až příliš, respektive je až příliš věrným obrazem samotných grafiků; širší obec návštěvníků postrádá. Tedy do té doby, než si designéři namísto otázek jak se to teď dělá, koho vybrali a jak se tam dostat, začnou ptát co jsem se o designu, světě kolem a o své práci vlastně dozvěděl?

Czech Grand Pop Design
Myslíte si, že je důležité šířit mezi veřejností znalosti o designu? Ne, obávám se, že ne.
Alison Clarke, historik designu a sociální antropolog

V několika posledních letech začalo být kolem (grafického) designu opravdu živo, k mnohavěké soutěži Nejkrásnější české knihy roku přibyly Výroční ceny Akademie designu ČR Czech Grand Design, jakési stand-up prezentace designérů a architektů Pecha Kucha Nights, nebo akce jako byl diskuzní a výstavní projekt Foto Typo živě, putovní výstavy E-a-t, experiment a typografie, nebo CI.CZ, firemní styl v České republice, publikace Český design 01, work!, search design!, Dialog­–Monolog o grafickém designu, katalog studia Laboratoř, nebo monografie studia Najbrt, Život, štěstí, překvapení, časopisy a sborníky Typo, Font, Kód a výborný slovenský Designum, weby CzechDesign.cz, Typo.cz atd. Při listování katalogy jednotlivých ročníků Nejkrásnějších českých knih si připomenete nejen její aktuální tragickou prezentaci, respektive neviditelnost, v podobě jedné vitríny na knižním veletrhu Svět knihy v Praze, ale především vysledujete sílící trend, který v současnosti dominuje: pop design. Práce postavené na jednoduchém a jasně čitelném nápadu, vtipu, živě reagujícím na aktuální trendy, překládájící je bez větší kreativity, mechanicky; módní barvy, písma, práce s fotografiemi, rychlé výrobky. Je zvláštním zážitkem si oceněné publikace po několika letech procházet; nerozumíte už, proč byly tak vysoce hodnoceny, vidíte průměrnou, dobovou práci s pestrou obálkou.

Úspěch pop designu mi připomíná dnes již zapomenutý efekt z počátku černobílé televize, výrazný černý stín kolem ústřední přesvícené postavy; podobně tyto výrobky k sobě přitahují pozornost, na první pohled zastiňují okolí, jsou srozumitelnou anekdotou, které se podruhé už nezasmějeme, nebo nás dokonce mírně obtěžuje. Pop design nepředpokládá větší kompetence, je jasně čitelný a je to jeho přednost. Komerční úspěch se předpokládá, překvapuje snad jen ocenění odborné veřejnosti. Odpovědí je možná jak obecně silná orientace na aktuální trendy, přetrvávající hypertofovaný obdiv bývalého Východu ke komerčnímu úspěchu rozlévající se i přes kritickou reflexi, nebo postmoderní legenda tzv. dvojího kódování, tak samotný provoz designérských cen a soutěží, vyznačujících se osobními vazbami,  nedostatkem času a orientace v oboru; za experiment je pak bráno převrácené písmenko, nebo odlitý kalíšek. Těžko s tímto pohledem polemizovat, o designu a vizualitě lze v prázdném, nereflektovaném prostoru říci cokoliv; zde se v dobré víře propaguje design. Zajímavá je i intence, s kterou se tak děje; (grafický) design je představován jako neproblematický, jeho východiska jsou jasná, jde jen o to, ukázat barvy, které právě nejvíce září; ty snad ale vidí každý… Můžete si myslet, že podobné akce by měli být oceněním inovativního, náročného přístupu, experimentu, reflexe, nebo sociálně, společensky akcentovaných projektů; stručně upozorněním na existenci menšinových směrů, také proto, že mainstream na sebe upozorňuje hlasitě sám. Odpověď je I’m loving’ it. Nerozumíte?

Myslet mainstream
Vedle design celebrit a design junkies tu ale pracují opravdu inspirující a o designu, vizualitě, textu nebo knize přemýšlející autoři; namátkou Radim Peško, studio Advancedesign Petra Bosáka a Roberta Jansy, Laboratoř Petra Babáka, ateliér grafického designu a nových médií na VŠUP; s výmluvným motem řemeslo je předpokladem, experiment podmínkou, risk nutností, Jiří Mědílek, Helena Šantavá, Juraj Horváth, David Fírek, nebo pozoruhodný Martin Kubát a vyjímečná generace ateliéru ilustrace a grafiky na VŠUP. Není důležité všechny připomenout, doufejme, že se dočkáme prostoru, kde bude snadné spatřit jejich práce a vývoj; je, vůbec si uvědomit existenci výrazných směrů a solitérů mimo pop trendy a nahlédnout, že rozhodně nejde o nějak deficitní produkci. Design, který předpokládá určité kompetence, soustředění, interpetaci, nebo i empatii, to je dospělý design; nezní to dnes už podezřele? Vidět design znamená také přečíst jeho mainstream, rozeznat žánry; jak je pak absurdní se ptát, kdo a co je v tuto chvíli nejlepší; Gott, Carreras nebo Martyn Jacques?

Design jako redesign
Je možné přesvědčivě ukázat, že všichni designéři začínají od věcí, které už existují, že začínají tam, kde designéři před nimi (nebo oni sami) skončili, že design se vlastně týká zlepšování už existujících produktů a řešení.
Jan Michl, historik a teoretik designu

Imperativ originality je i v grafickém designu nepřehlédnutelný, v jistém smyslu dnes nahrazuje spolu s profesionalitou kritérium kvality, která se zdá být nepostižitelná. Inspirativní jsou autoři, kteří nimbus originality problematizují a to nejen z pozice obdivu k tradici. Boris Meluš ve své rozpracované diplomové práci řeší téma klišé v grafickém designu a postupně objevuje a ironizuje jednu vizuální konvenci za druhou, až se skoro zdá, že přes ně nelze k originalitě ani dohlédnout. Jeho pohled je nebývale podnětný a zábavný a současně potvrzuje, že (sebe)reflexe je vděčným rysem vizuální práce a inspirativním přístupem.

Zdánlivě z druhého břehu přicházejí studenti zmíněného ateliéru grafického designu a nových médií Petra Babáka; jakoby z vnějšku, bez respektu k tradici, s ostentativní ignorací pravidel oboru, jejich svévolných až cynických porušování. Tyto práce nám umožňují nahlédnout problematičnost vlastního vnímání a očekávání grafického designu. Vedle jejich floutkovských návrhů se mainstreamová produkce jeví jako bezduchý vizuální stín, nápodoba grafického designu, kříšená mrtvola. Nekomplikujme si situaci faktem, že dnes je grafický design skutečně simulací toho před-digitálního a vraťme se k originalitě a konceptu Jana Michla každého designu jako redesignu předcházejících designů. V kontextu této teze se studenti Petra Babáka vlastně pokouší vystoupit z provozu, který je samou podstatou designu, což je, snad to nebude znít jako koán, zřejmě nemožné. Nechme se překvapit.

Co je představitelné?
Zájem veřejnosti a většiny médií o grafický design před časem nevzbudilo enigmatické usilování studentů, ale dvě velké zakázky; návrhy loga a vizuálního stylu České republiky a České televize. Odezva, kterou vyvolaly byla nečekaná, mnohdy přepjatá, byla ale i výrazem probuzeného zájmu o vizualitu a její roli ve veřejném prostoru. Bohužel představa, že samotný grafický design vytvoří, nebo iniciuje, kvalitní veřejný prostor je utopií, smutně ilustrovanou kvalitním designem letošních Olympijských her v Pekingu; utopií dnes zhmotněnou v totálních vizuálních stylech firem a korporací, a současně pronikající i do veřejného prostoru a státní správy. Pokud dnes vítáme estetizaci našeho vizuálního světa, měli bychom se zajímat i o její skutečné fungování a vliv řízené komunikce, PR a vizuální identity, na veřejnou diskuzi a komunikaci s mocí. Vždyť grafický design prý především umožňuje kvalitně komunikovat; zkusmo, víme co komunikuje logo Zelená energie?

Když Česká televize nedávno představila nové logo a vizuální styl, nejčastější a profesionály nejvíce vysmívanou reakcí bylo vyjádření vztahu ke starému logu a námitka, že to nové přece nic neznamená. To je zřejmě obvyklá odezva, obvyklá a snadno vyvratitelná, ale přemýšleli jste o ní? Znáte nové logo Královéhradeckého kraje designéra Jana Koláře? Vykousnutý zaoblený lichoběžník. Je směšné se ptát, co znamená, je to neprofesionální, je odpovědí logo přece nic neznamená? Vyžadujeme standardy a přitom chceme být originální. Sentiment ke starému, očesanému logotypu ČST mi ale dál zůstává v paměti a relativizuje pojmy a argumenty jako současný standard, kvalita, modernost, vizuální identita. Pokud je tak rádi používáme, víme co znamenají? Připomenu ještě jiný návrh, nerealizované logo města Brna od Petra Babáka, nápis Brno je zlatá loď. Je představitelné, že by bylo realizováno?

Veřejný prostor
Jaký je tedy český grafický design v roce 2008? Podle skrovných původních textů je úžasný, nápaditý, aktuální, srovnatelný se světovou špičkou; více se nedozvíme, více jako jeho konzumenti, nepotřebujeme vědět. Ale vážně, jaký je opravdu? Přirozeně roztříštěný, nepůvodní, silně estetizovaný a neangažovaný, téměř němý, brilantní, přesný a ironický, také tradiční a zmatený, nezmapovaný a nedokumentovaný, téměř nereflektovaný. Nelze jej s nadsázkou charakterizovat výstižněji, než že v drtivé většině vzniká v prostředí počítačových aplikací s vlastní a dominující estetikou, která dosud zůstala tuzemské reflexi skryta. Sebevětší množství kvalitního designu a estetizování ještě nevytvoří kvalitní prostor; to je triviální poznání, které je pro český grafický design dosud rouháním. Velmi pomalu si uvědomujeme, jak jsou veřejný prostor a diskuze pro design určující, jak problematický je koncept vizuální identity a loga, nebo jak silně negativním trendem je estetizování informací a remix emocí a významů v současné vizualitě. Obor opírající se výhradně o estetická kritéria, bez reflexe a sdíleného jazyka, se stává slupkou, vnější nápodobou, simulací. Český design potřebuje texty, základní texty k vizualitě, design studies, aktuální texty, překlady, diskuzi, potřebuje si uvědomit sama sebe i jinak než prostřednictvím výročních cen, ikon designu a poměřování prestiže a honorářů. Také proto se připravuje na konec roku spuštění archivu textů věnovaných českému grafickém designu po roce 1989 na webu DesignReader.org spolu s webmagem DesignDistiller.org s tematickými čísly a pokud možno otevřeným prostorem.

 

Michal Rydval je grafický designér, kritik, nakladatel a editor Designreaderu.

Zdroj:
obrázek: http://bookstore.artmap.cz/catalog/knihovny/umeni
text: Rydval, Michal: I’m lovin‘ it. In: A2 36/08, 2008. http://www.advojka.cz/archiv/2008/36/im-lovin-it