Michal Rydval: Profesionalita (v grafickém designu) (2010)

Nesmíte připustit, aby si lidé mysleli, že to, co pro ně děláte, by mohli dělat také, kdyby na to měli čas – Aleš Najbrt. Naše zřejmě jediná celebrita současné užité grafiky přesně vystihla to podstatné; profesionál určuje nejen jak to má vypadat, ale také kdo to má dělat. Co si ale však počít s představou a imperativem profesionality v oboru, který se před lety rozlil do obýváků a dětských pokojů s prvními textovými editory PC a jehličkovými tiskárnami, aby se pak doslova rozprsknul po vesmíru internetu? Jaký smysl zde má hovořit o profesionalitě?

Představuji si blbost; profesionálně designované webové stránky, tj. intuitivní ovládání, cool design, java hra, eshop s merchandisingovými předměty, diskuzní fórum atd., které připravuje babička své vnučce a její kočičce Míně. Prostě blbost. Pak jsou tu ale skutečné produkty Applu, které tuto představu, pro leckoho perverzní, nabízejí snadno zrealizovat. Zdálo by se, že profesionalita bude pragmaticky žádána pouze v oblastech grafického designu, ze kterých lze vytřískat pořádné peníze, co si budeme říkat, za poměrně jednoduchou práci (jako tzv. corporate identity firem a institucí; což stručně znamená logo na každé hovadině, kde za vítězství kreativity a krásy se má logo na montérkách třeba zelené a na čepici modré vzhůru nohama). Právě Apple ukazuje, že je možné nabízet i jakousi meta-profesionalitu, a to dokonce jako masový produkt. Do svých krabic, ze kterých skoro nic nevyčuhuje, nabízí software s přednastavenými šablonami, které ani neumožňují vyrobit cosi, co není profesionálním designem. Kongeniálně to ilustruje cyklus krátkých reklam Apple a PC, kde se obtloustlý suchoprd, personifikující jak uživatele PC tak samotné PC, donekonečna znemožňuje vedle cool sympaťáka, který sice umí jen spustit svého Appla a uspořádat si kolekci hudby a fotografií, ale netrapčí, nepochybuje o tom, co dělá, nezdržuje se blbostmi, jak co funguje; jede.

Profesionalita [v grafickém designu] se dnes paradoxně dostává do protikladu nejen k reflexi (takhle to prostě dělají profesionálové a neptejte se proč), ale i k samotné naší individuální zkušenosti s vizualitou (sami se o nic nepokoušejte, neumíte to), tj. zkušenosti pokusů, zdarů a nezdarů, které ani tak nepřepisují dějiny, jako vedou k přemýšlení o tom, čím vlastně je dnes designování. Mj. také nástrojem na transformaci vnuček a jejich kočiček v instituce, bez čehož, jak se zdá, už nedokážeme žít.