Michal Rydval: Small Speakers (2012)

Co se nedozvíte, když si otevřete Respekt. Karolína Vránková zde nedávno ve sloupku věnovaném předávání tuzemských designérských cen Czech Grand Design mj. napsala, skeptická doba, kdy hospodářství ničí krize, nějak příliš obnažila, že další a další židle, lampičky a stylové věcičky nejsou to, co by svět aktuálně potřeboval. Bývaly doby, kdy se věřilo, že lepší předměty zlepší svět. Bývaly i časy, kdy byl design provokativní a atakoval banální vkus. V poslední době však sám sebe prezentuje jako obor, který jen produkuje ještě víc ještě designovějších zbytečností. (Respekt 12, 2012) Samozřejmě, tohle musí být nejen pro čtenáře Respektu pěkně smutné čtení, plné velkých slov, důležitých postřehů a interpretací, ale naštěstí se tu také dočteme, že to moderátorům večera moc slušelo. Co teď s tím?

Nevím, takže odbočím. Small Speakers jsou ustáleným pojmenováním pro oblíbený zvukový profil, který si nastavíte v audio aplikacích a přehrávačích tak, aby se z vašeho notebooku nebo bedniček u přehrávače ozvalo i něco jiného než jen vzdálená melodie ztrácející se v nepříjemném chrčení. Tedy funkce, která potlačí výšky a zvýrazní hloubky tak, aby zvuková stopa zněla o něco lépe. Digitálně překračujete limity hardwaru. Je ovšem pravděpodobné (pokud se tak už neděje), že za nějaký čas si budeme z nostalgie zapínat funkci téhož jména, ovšem s opačným efektem; z hifi zvuku nám vytvoří známé plechové chrčení. Softwarově downgradujete vaše vybavení. Z optiky lepší předměty zlepší svět děláte nepochopitelnou věc. Popíráte tak vlastnosti a kvalitu vaší hifi sestavy z důvodů, se kterými se v budování budoucnosti nepočítalo. Podobně jako Instagram, jedna z rozšířených mobilních aplikací na sdílení fotografií a jejich úpravu skrze filtry simulující typickou barevnost a mlžnost Polaroidu. Proč vlastně milióny uživatelů po celé světě touží sdílet své včerejší fotografie právě jako po všech stránkách nekvalitní momentky ze 60. let? Jsou snad jejich fotografie jinak nudné? Proč je pak sdílejí? Jakou hodnotu v jejich očích fotografie získávají díky filtru, který evokuje analogovou vizualitu, kterou osobně třeba ani nepamatují? O jaký druh nostalgie tu jde? Sdílením se vytvořil jakýsi globální trh fotografií, do kterého vstupují naše momentky a nemilosrdným sítem lajkování se propadají do nezájmu jako většina ostatních. Zde se stávají opravdu banálními a zbytečnými. S Polaroidem ale jakoby během chvíle zestárnou o desítky let a získají svůj smysl. Při pohledu na tak manipulovanou fotografii jsme současně svými rodiči, které si ve svých tvářích prohlížíme, tak i vlastními dětmi, jež se s nostalgií na dnešní fotografii dívají. Filtr Polaroidu také umožňuje prohlédnout skrze dnešní banalitu a fotografované skutečně vidět hned. Ale co toto má společného s Czech Grand Design?

Zpátky k článku z Respektu. Nechme stranou problematické předpoklady (kdo ví, co by svět aktuálně potřeboval? Jak dopadly doby, kdy se věřilo, že lepší předměty zlepší svět? Co je banální vkus a jak vlastně design sám sebe prezentuje?), to podstatné je zřejmé. Design prý ztratil jakýkoliv étos. Rezignoval na proměnu společnosti a zdá se, že nemá jiného smyslu, než nekonečnou produkci sezonních zbytečností, popř. výroby samotných sezón. Ano, muselo to být kdysi opojné, přemítat o designu houpaje se v zánovním trubkovém křesílku za prosklenou stěnou funkcionalistické kavárny a věřit v jeho hlubší smysl. Naše dnešní nespokojenost a frustrace však nepramení ze selhání světa designu, nebo opuštění té správné cesty ohýbání trubek. Naopak lze říci, že téměř všeho bylo dosaženo a další a další horizonty se otevřely a stále otevírají. Některé užitečné předměty mutovali do fetišů, jiné se staly tak banálními, že jejich sofistikovanost a krásu ani nevnímáme. Hovořit však dnes o designu je něco tak jiného, než např. ve 30. letech minulého století, že vlastně nemá význam odkazovat nebo srovnávat. Co je dnes design? Jak jej postihnout v několika větách? A jaký má smysl se o to pokoušet? Design je všudypřítomný, naše aktivní zkušenost s ním je každodenní a to nejen v textových editorech a ostatních počítačových aplikacích, internetu a různých mobilních zařízeních. Experty na design jsme dnes téměř všichni, tak jako jsme se stali odborníky v nakupování. Současně design spoluutváří nesmírně sofistikované technologie, kterým jednoduše ani v nejmenším nerozumíme a bylo by smělé udělat si na něj nějaký názor. Obor je dnes také jakýmsi meta-designem vytvářejícím strukturovaný prostor pro naši kreativitu (jak by napsali marketéři), nejen výrobcem finálních nebo statických produktů. Proto i zmínka o Small Speakers a Instagramu, kde snad ani nelze říci, kde končí design a začíná technologie či programování. Radikalita a objevnost se kterou design prosakuje naším světem a utváří nás je nebývalá a s nedávnou historií nesrovnatelná.

Ovšem tento nevídaně rozkročený svět designu se do velké míry s tím, který představuje Czech Grand Design míjí. Pochopitelně. A nebude to ani tak problémem samotné akce, jako nás a naší současné situace. Podobně jako jogurty nebo třeba monitory se u nás také trendy nevytvářejí, zde se především zmnožují a konzumují.