Designreader
17 12 2014 / Michal Rydval

Za otevřené Bienále

Poznámka z roku 2014

Tentokrát budu ryze osobní. O brněnském Bienále jsem během let psal tři texty, jeden z nich ani nedopsal a nepublikoval. Prostě nebylo proč se opakovat. Což je samozřejmě moje chyba, kritika, která neprobudí reakce, je špatná. Takže jinak a snad naposledy.

Je mi vlastně lhostejný osud designu, jeho společenské a kdovíjaké postavení. Důležití jsou jednotliví tvůrci, přístupy, realizace, sny. Sociální apod. situaci designérů znám dobře, obavy bychom měli mít o jiné a ne tak vzdálené profese, např. redaktory, překladatele a autory. Je mi čtyřicet let, přes dvacet let s dyzajnem, mám tři děti, a tak bych tohle všechno už měl dobře znát a nějak se s tím srovnat. Kdo z nás nemá existenční problémy, kdo včas (a vůbec) platí všechna pojištění a daně, koho nevydírají zadavatelé s honoráři, kdo prosadí to, čemu opravdu věří. Současně vnímám přicházející a ztrácející se trendy jako přicházející a ztrácející se. Prostě se jen dívám, jak přicházejí a odcházejí. Nové technologie a jejich vliv na práci a produkci je samostatná kapitola. Dnes mě zajímá ale něco jiného. Co se to s námi stalo, co jsem se za ta léta vlastně naučil a dozvěděl?

Od doby, kdy jsem byl samé očekávání a hledání nějaké (pro mne) důležité reflexe či alespoň pohledu, který bych mohl sdílet, jsem se přehoupl do generace, která v mnoha ohledech současnosti dominuje a tvoří ji. Nějak přestalo být na co čekat. Svět, který (dlouhodobě, třeba říci) přináší brněnské Bienále ale neodpovídá na žádnou z těchto otázek, ve své zapouzdřenosti je tak vděčnou příležitostí si to vše uvědomit a pokusit se zformulovat. Brno uplynulých pěti měsíců bylo místem, kde si jako nikde uvědomíte, čím vším nejste a co všechno vás nezajímá. Je to řečené krutě, ale vlastně velmi přesně. Tohle všechno nepotřebujete. Ačkoliv je to současně velmi hezké a docela chytré a je tak příjemné zalistovat tolika krásnými knihami a sešity.

O designu a Bienále

Svět designu a designérů je zvláštní, prostor, kde se setkávají velké (ale také velmi malé a žádné) peníze a kreativita, marketing, fanaticky papuškované poučky, bytosti v SUV atd. a současně velmi vnímaví, citliví a třeba i zmatení lidé. Je to obor v mnohém ohromně nejistý (ale tak jako mnohé další profese dnes), měnící se s každou sezónou, a současně zažívající nesmírnou expanzi, je všudypřítomný a jak přeceňovaný, tak plný přezírání. Orientovat se a dokázat žít v takovém prostředí je eufemisticky řečeno samo o sobě náročné. Ovšem starost o design, kultivaci vizuálního prostředí nebo jeho propagaci opravdu mít nemusíme, tak jako se nemusíme bát o peníze. Dopadne to dobře.

Ale zpátky k brněnskému Bienále. Ačkoliv jsem k samotné akci stále více kritický, snad dobře chápu její přínos a étos, který nese, nebo se snaží nést. Zřejmě v dobré víře mnohé ze zmíněných aspektů a pohledů ignoruje a snaží se tak zachránit design pro v posledních trendech orientované a kultivované profesionály a jejich kulturní a elitní zakázky. Současně jde o velkou a náročnou akci, jejíž organizace a produkce (v rámci velmi omezeného rozpočtu) je dnes obdivuhodná. Nakolik má taková snaha smysl, a zda je úspěšná, je věc jiná a doufám otevřená.

Také je obtížné cokoliv dodat po vyčerpávajícím textu Kateřiny Přidalové, který je v mnoha fomulacích přesný a v našem prostředí objevný. A tu už jen proto, že je věcný, poučený a s nutnou distancí (bez fanouškovství či frustrací) vkládá Bienále do kontextu, kam náleží. Osobně jej vnímám jako příhodný výchozí bod pro jakékoliv pokračovní akce a doufám, že se jím také stane. Budu tedy stručný.

Stávající Bienále pro mne stojí na dvou předpokladech a těmi jsou profesionální design (mimo komerční sféru) a produkce. Jinými slovy vše mít pod kontrolou. Žádná kulturní akce (resp. událost) by dnes neměla být (korektní by bylo nemusí) vystavěna v takovém rámci. Nestačí mít jen otevřeno, ale především být otevření. Troufnout si otevřít prostor, dovolit si být nejistí. Dnes už netřeba učit diváky konzumovat kvalitní design v kontextu galerijní instituce (žijeme přece ve světě mediální dominance produktů Apple), ale reflektovat jej, pokusit se jej chápat, nebo problematizovat a strukturovat zkušenost s ním. Učit se formulovat. Jiné cesty není.

Bez ironie, pokud by letos organizátoři představili vše, co akci předcházelo a co ji doprovázelo, pokud by jen Bienále obrátili rubem ven, udělali by nejlépe (a to předpokládám i sami pro sebe). Uzavřenost, která je pro celou akci opět tak příznačná, a to jak estetická, tak komunikační, je v souvislosti se světem vizuání komunikace nepochopitelná a absurdní. Nelze se jen dívat a obdivovat komunikaci. Prostě musíme mluvit.

O tom, co mě zajímá

Vrátím se k otázce z úvodu, k tomu, čemu jsem se za léta s designem a především s designéry naučil a co dozvěděl. Je obtížné mít náhled na sebe sama, ale několik věcí je mi jasných. Je mnoho přístupů, oblastí designu, nastupujících trendů, estetických a jiných kánónů, jsou zde také výrazní solitéři a anachronická směrování, staří mistři a nepoučitelní nýmandi. Zkrátka je tu nesmírně pestrý a otevřený svět grafického (resp. vizuálního či jakého) designu, který stojí za pozornost. A to hovoříme pouze o oblasti profesionálního designu. Grafický design je také novou gramotností, grafické aplikace v rukou amatérů, sociální a společenský rozměr oboru atd atd.

Toto vše musíme ignorovat, abychom dospěli k přehlídce, kterou (opět) představilo uplynulé Bienále. Letos ještě umocněné támatem a pojetím vzdělávání jako specializované (a v jistém smyslu elitní, na trendy orientované) vysoké školy. Snaha vystavět takto velkou, náročnou a prestižní akci v tomto (jak formálním, tak především estetickém) rámci je vlastně velmi výrazným a odvážným gestem tomu všemu kolem nás navzdory. A v mnohém je tato touha pochopitelná, vyčlenit a ochránit design před komercí, jeho laicizací a vůbec esteticky nevhodnými produkty, přístupy a tvůrci. V tomto ohledu, opět bez ironie, byli kurátoři Bienále úspěšní. Prostor, který vytvořili, je čistý, jakýsi vysněný svět, ve kterém (jak podsunuji tvůrcům akce) můžeme konečně správně vnímat jejich představu o dokonalém designu.

O tom, jaké by mohlo být Bienále

Odstavec, který jsem smazal. Vlastně je z předchozího pochopitelné, jaká je moje představa, tak už jen krátce. Změna rámce. Otevřít se. Ptát se a zajímat. Alespoň na chvíli zapomenost na dokonalou produkci, přestat se obávat o celek a data zahájení, dovolit si nevědět a komunikovat. Kdyby Bienále třeba jen iniciovalo během nastávajích dvou let diskuzi o tom, co designéry (a ty, kteří designem žijí) zajímá a trápí, pokusilo se překročit hranici mezi elitním, profesionálním atd. a komerčním, ryze užitým designem, kdyby se pokusilo zmapovat stav oboru, udělalo by dost důležité práce. Přestat stavět hranice, vybírat z výběru. Pokusit se vytvořit živou komunitu. Nalézt společnou platformu a její moderátory. Etablovat a skutečně emancipovat Bienále. Což je krok, který musí udělat především Moravská galerie. Nebo někdo jiný. Jinde a jinak.

 

Michal Rydval je grafický designér, nakladatel, publicista a editor Designreaderu.

Michal Rydval je grafický designér, kritik, nakladatel a editor Designreaderu.

Foto: http://carterlawaz.com/2012/02/when-does-a-business-exist/now-open/