Rozhovor s Petrem Babákem byl součástí série rozhovorů s pedagogy, které Kateřina Přidalová připravila pro noviny 26. mezinárodního bienále grafického designu v Brně. Nyní si můžete přečíst rozšířenou verzi rozhovoru.
Založil jsi studio Laboratoř. Jaký je váš designérský proces a co je pro tebe konceptuální design?
Laboratoř je zastřešením pro spolupráci různých osobností, kteří kromě toho, že dělají se mnou, mají často i své vlastní grafické buňky. Nejde tedy o žádné dtp roboty, kteří čekají na pokyn mistra zatímco stojí a kouří na balkóně. Troufám si tvrdit, že před 15 lety byla Laboratoř průkopníkem volného sdružení, protože v té době v Čechách existovaly pouze satelity nabubřelých nadnárodních agentur nebo týmy s pevnou adresou a desítkou zaměstnanců navrch. Nezapomenu na svoji první a krátkou zkušenost v reklamce, marnost a neadekvátnost času versus výkonu. Jedno z kréd Laboratoře je naopak trávit čas smysluplně, pracovat, ale taky stíhat normálně žít. Máme sice stálou adresu, kde se mužeme sejít, ale poslední dobou preferujeme spíš práci v pohybu, takové sosání okolního světa, což ale znamená pracovat vlastně pořád a všude. Začínáme vytyčením základní struktury, řekněme spíše příběhu, pak následuje interní soutěž. Snažím se, abychom pracovali v krátkých, ale intenzivních úsecích. Mám rád, když má naše práce tajemství, téma v našem oboru opomíjené. Např. u vizuálního stylu pro Národní technickou knihovnu, za kterou máme řadu prestižních cen, jsou součástí orientačního systému i informace ukryté, které myslím doposud nikdo neobjevil. Je to určitě paradox, ale o to nám v případě NTK, instituce reprezentující veškeré technické vědění, šlo. Rovněž mi přišlo důležité umístit na skleněný strop NTK knihovny nápis Univers Bold, který je nejen odkazem na stylotvorné písmo celého vizuálu, ale i určitým mementem, intervencí ve vřejném prostoru, sochou. Vše si sice spočítáme a téměř vše si dokážeme vysvětlit, ale pozor na boldovaný vesmír nad náma!
Pojem konceptuální design chápu jako úlet teoretiků nebo spíš jejich věčnou touhu vytvořit nějakou ještě neexistující škatuli, kterou pojmenuji nejlépe jedním slovem. Existuje snad něco kolem tebe bez konceptu? Vše je otázka nějakého konceptu a osobně to chápu jako volbu cesty, vytyčení pravidel. Spolupracuji třeba s aktivními writery, kteří slovo konceptuální design vůbec neznají. Podobně jako spolupráce se studiem Deepthroat, které pracuje hlavně s náhodou, trendem, nesmyslem, kozím bobkem a kečupem, než mudrováním nad konceptuálním designem. Baví mě, když má práce svůj příběh, zkrátka děj, který ale divákovi nevnucuju a který mnohdy určuje vizualní jazyk práce. Naše práce jsou spíš cesty hledání ideálního zpracování zadání.
Na pražské VŠUP vedeš ateliér Grafický design a nová média aka Ostrov pokladů. Proč ses rozhodl učit?
Nějaké úspěchy jsem do svého čtyřicátého roku nasbíral, tak proč se nepodělit. S odstupem času vím, že to byla správná volba, a jsem moc rád, že jsem nepodlehl škarohlídům, kteří mě od učení odrazovali. Až na pár osobních zklamání je cesta školou zatím správná jízda na divokém koni bez sedla, který občas zasmrdí a je nutné ho vyhřebelcovat. Je to jízda, která rovněž posouvá mou práci někam, kam bych se třeba sám nikdy nevydal.
Jaké máš inspirační zdroje a které osobnosti tě ovlivnily ve tvém pedagogickém působení?
Rád vzpomínám na dva lidi, na výtvarníka Dalibora Chatrného, u kterého jsem studoval na střední škole v Brně, a na typografa Jana Sloperu, který mě učil v Praze na VŠUP. Chatrného si vážím hlavně kvůli podpoře experimentů, snaze objevovat nové cesty a často proměňovat média. Janu Solperovi jsem vděčný za to, že mě vůbec tehdy do ateliéru písma vzal a nechal mě dělat věci po svém. Pro oba moje vzory je společné, že na jedné straně vyžadovali od studentů pravidelný dril, a zároveň jim nechávali možnost volné ruky při hledání vlastních cest. Inspiruje mě taky milion osobností z jiných oborů. Od Stanley Kubricka přes Nicolase Bourriauda, Zdeňka Lišku, Novalise až po Aťku Janouškovou.
Jaké nástroje a metody jsou pro tvoji výuku stěžejní?
Jedním z oblíbených nástrojů je RYTMUS. Nenechávám studenty v klidu, často měníme témata, lezeme do různých oborů. Máme například semestr, kdy umanutě řešíme jeden jediný úkol, a naopak semestr plný různých zadání. Náš rekord je 21 úkolů za semestr. Úkoly na hodinu jsou pro změnu dobrým cvičením v rozhodnosti, logickou přípravou na reálný život. Dalším nástrojem jsou veřejné prezentace s názvem POP (POKLADY OSTROVA POKLADŮ), které vznikly jako reakce na chabou schopnost studentů slovně obhájit svoji práci. Kromě přípravy na 30ti minutovou prezentaci musí studenti připravit i propagaci akce – navrhnout plakát, vytvořit event na facebooku a spolupracovat s PR oddělením školy. Přednášku pak musí ozvučit, sestříhat a případně otitulkovat. Prezentace končí zavěšením práce na ateliérový youtube, který slouží jak k propagaci studenta, tak jako určitá mapa směřování ateliéru.
Jednou z dalších důležitých metod jsou workshopy, na které zveme kromě lidí z oboru i osobnosti z různých oblastí. Myslím si, že model rakousko-uherského školství, ve kterém studenty po celou dobu studia vede jeden pedagog, je už dnes přežitý. Umělec už dávno slezl ze svého piedestalu a studenti nepotřebují jednu modlu, ale právě naopak.
Jaké konkrétní úkoly musí studenti během studia plnit?
Jde o velké rozkročení přes reálná zadání až po naprosté halucinace, od individuálních až po týmové úkoly. Je důležité, aby studenti uměli bruslit ve všem. Často nám po střední škole přijdou vybaveni řadou klišé a vlastní pohled, hledání či imaginaci mají úplně zanešenou sajrajtem. Zadání mívají různé formy výstupů – od ideových konceptů přes diskuse až po precizně zpracovanou propagaci. Za všechny bych uvedl např. úkol Kapela, v rámci kterého měli studenti založit kapelu, navrhnout její název a image, složit píseň (včetně zvuku a textu), natočit videoklip a kompletní promo. Další úkol byl zcela pragmatický – např. design hokejového dresu. Vzápětí si studenti zahráli na Boha a vytvořili novou květinu, včetně latinského názvu a druhového zařazení. Jiným úkolem je překreslování hromady notoricky známých log podle paměti. Naopak v komplexním zadání inspirovaném časopisem Wired měli studenti navrhnout a zrealizovat pohyblivé Wired médium – vymyslet témata, realizovat reportáže a navrhnout vysílací studio. Některé úkoly zadávají i sami studenti jako např. Co to dělám?, jehož cílem byla reflexe vlastní práce.
Historií designu prolíná tendence vést vzdělávání designérů multioborově v úzkém sepjetí i s humanitními (např. psychologie, sociologie, vizuální studia apod.) a technickými obory. Jak si představuješ ideální výuku grafického designéra?
Ve školních osnovách je zakotvené nutné penzum umělecké historie, filosofie, základů počítačové gramotnosti, uměleckého managementu apod. Ocenil bych semináře na téma shánění peněz, rétoriku a více aktuálních ponorů. Chybí mi pohled na současný grafický design, předměty, které by učily studenty myslet, analyzovat, ptát se a hledat souvislosti. Bylo by skvělé mít na škole vedle vědců třeba i básníky, kteří z jazyka dokáží vytvořit imaginativní svět. Tyto nedostatky se snažím dohánět mezioborovými workshopy.
Od procesu vzniku díla se dostáváme k finálnímu produktu, který je pro vizuální komunikaci klíčový. Nabízí se otázka, proč většina prací, které jsou mnohdy výsledkem sofistikovaného designérského procesu (příběhu), vypadá v důsledku stejně – podobná písma, kompozice, zacházení s barvou, fotografiemi apod. Jak to, že různí autoři reagující na různá zadání dospějí obvykle k podobnému výsledku?
Mám rád široké spektrum různých cest, chceš-li, tak chlad a kalkul na jedné straně, ale taky pojetí přesně z opačného konce úsečky. Říkám tomu „dělat grafický design spodkem.“ Akademicky se to označuje jako krása v ošklivosti, která spočívá v náhodném používání filtrů, barevných spekter a gradientů a další miliardy dnes nejvyšších a podle mě už totálně vybrakovaných klišé. No a co teď přijde, aha? Všichni emospodkaři začnou dělat chlad. Jako na houpačce. Furt dokola! Často tuhle „hnusnou grafiku“ popisuji jako práci bez příběhu. Sám jsem sice na jiné cestě, toto pojetí grafického designu však respektuji právě proto, že konceptualismus v grafickém designu krásně nabourává. Nezajímá mě, že věci vypadají stejně. Všichni prostě skládají obrázky a písmena. Snažím se studentům předkládat historické souvislosti a důležité osobnosti určitých období, zbytek nechávám na nich. Často se řeší téma rešerší jako předstupeň zpracování určitého tématu. Rešeršování však přispívá k hluboké depresi a zjištění, že téma před vámi vyřešili na milión způsobů a že nezbývá, než si hodit mašli. Mít jako hlavní cíl inovaci v oboru je v době všech postprodukcí vlastně zcestné. Ale i tento paradox mě baví a usínám úplně v klidu a bez prášků na hlavu. Pokud sledujete aktuální trendy, které jen dokola interpretujete, můžete se dostat na hranu s autorským zákonem. My si rešerše neděláme a taky vlastně riskujeme, že nás někdo obviní z plagiátorství. Pro mě je důlěžité být čistý sám před sebou, hledat vlastní cestu, i když se na ní logicky potkáš s cestou svých souputníků či mistrů let minulých.
Demokratizace digitálních technologií přesytila trh grafickými designéry. Grafický design je dnes profese, kterou může provozovat kdokoli bez nějakých omezení či certifikátů. V anotaci k ateliéru uvádíš, že chceš vychovat silné osobnosti. Jak si takovou osobnost představuješ?
Věřím, že i mimo školu najdeš silnou osobnost, a vždy se podvědomě těším, že se někdo takový objeví. V rámci školy mám však velkou výhodu, že se mi pod ruku dostanou lidi, kteří o grafický design mají přirozený zájem, a je pravděpodobnější, že budou do budoucna silní, protože dostanou potřebné informace. Co se týče ideálu silné osobnosti, snažím se do ateliéru vybírat studenty velmi různého ražení. Není asi náhodou, že máme studenta z architektury, kunsthistorie nebo např. z politologie. Najdeš zde rozptyl od konceptualistů až po lidi, co to dělají již výše uvedným „spodkem“. Jde o silnou sestavu odlišných, někdy celkem problémových lidí, kteří mají svoji hlavu, svůj názor a o kterých si myslím, že mají potenciál s naším oborem hýbat na rozdíl od průměrných pracantů, co hákují od rána do večera a průběžně koukají na hodinky, jestli už není náhodou padla.
Kateřina Přidalová je publicistkou, kritičkou designu a editorkou Designreaderu.
Petr Babák (Laboratoř), „Do soutěže na logo města Brna odevzdal dva návrhy. Jeden obsahoval slogan Brno je zlatá loď a druhým byly přeškrtnuté Hradčany. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Grafického designu a nových médií stejně jako v žižkovském grafickém studiu Laboratoř vládne rukou infantilní rafinovanosti…“ (Michal Nanoru, Živel)
Zdroj:
obrázek: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10744312704-jasna-rec-josefa-chuchmy/214411000180031/
text: Přidalová, Kateřina: Rozhovor s Petrem Babákem. In: Noviny, podzimní vydání, 26. mezinárodní bienále grafického designu Brno, Moravská galerie, 2014. http://www.bienalebrno.org/en/Index