„The Models vznikli jako důkaz, že na to, abyste byli úspěšnou hudební skupinou, nemusíte zahrát ani notu. Image je nejvíc.“ (The Models)
Djs, kteří jsou vždy připraveni na svým místě. Na tom správným místě. Fejsbuky napěchovaný fans, luk a vizu vždy čupr. Noty? Nezájem. Hlavní je držet koncept. Táhnou za sebou lidi. Do toho London, Berlín, New York, Montreal. Psaní, hraní, focení a spojující prvky: zvuky a štýlko. Vždy nejčerstvější informace, vždy na čele pelotónu. To jsou Tobiáš – se stigmatem jména Jirous, michal – všechno s malým – nanoru a Radek, který si z nějakého důvodu změnil pěkné české „k“ na konci svého jména na „q“. Vůbec nevím proč. Viděl jsem modeláře přímo v akci, pouští zvuky a hážou u toho patkama. V pravidelném rytmu ke mě ale hlavně vždy dorazily pozvánky na jejich tématické sety. Někdy třeba i pětkrát, protože image musí mít taky masivní promo. Koncepty pozvánek mají na svědomí tak nějak všichni, i když spoušť‘ mačká Radeq. I typo je jeho. The Models jsou značka. Mají jeden velký příběh, složený ze tří kapitol a hlavně mají styl, styl, styl. Mohli by prodávat lízatka, starý komunistický známky a nebo jen svůj dech a věřím, že by to všechno šlo na dračku. Tvarosloví pozvánek se na první pohled logicky musí zdát být tou nejprvoplánovější módičkou mnoha jiných už viděných. Písma plná vědomého sajrajtu, když jde o špínu, chlad, když chceš mrazit. Jakoby neumětelské čmáranice umístěné na okrajích školních sešitů a fixové discokresby, v kterých se autoři snaží zapomenout na vše, co o písmu vědí a touží se vrátit do bodu nula. To bývá těžké, moc těžké. Modeláři to ale na rozdíl od zástupů dalších, dělají celkem přesvědčivě a umí ty koktejly dost chutně umíchat. Nejde o nový vizu koncept, ale protože mají svoje fotky s koulema, daleko snáz se jim jede do cíle. Fotograf a typograf se nemusí rvát o volný kout ve fotce, jen aby písmo náhodou foto nerozsekalo! Oba světy si vyhoví. Tidle kluci mají mlsný jazýček a k tomu kus fištrónu! Esence živočišné provokace a zároveň „pouhá“ intelektuální hra. Nebo, že by se Nanoru po večerech opravdu emo řezal žiletkou do slabin a Tobiáš jezdil na vodrbaným skejtu? Asi ne, ale vše pro styl.
The Models jsou sladkou tříští rukopisů, emocí, rozumu a citu. Vždy se ale logicky potká fotka s písmenama a nemáte vizuálně-informační zmatek, jestli ti kluci neprodávají třeba metal. Pokud vám by vám ho snad ale chtěli nabídnout, snadno to poznáte. Zní to možná jako banalita, ale vytvářet pravidelně vizuál odpovídající tomu, co pouštím, není u hudebníků vůbec pravidlem. Tihle kluci si na hlavu naperou kovbojské klobouky a vesty s třásněma nebo z bavlnky do tmy namotají nápis The Models, nechají se postříkat kapkama od Maskera… A jak to tady tak sepisuju, o to víc mi z toho všeho leze ten tisíckrát viděnej model: chlapci jsou dostatečně pomačkaní, dostatečně indie, ale ne zase moc, dostatečně infantilní, když si strkají mezi nohy plyšové žáby a hudba, sper to čert. Nějakej remix pořádný prdy lehce dají a určitě i kalhotky na mixák přilítnou. Tenhle způsob muzicírování má obrovskou výhodu. Nikdy nebudete kapelou jednoho hitu. Těch hitů co můžete přemlít, a v zásadě se nemůžete netrefit, na vás totiž čekají tuny. Tak co to lidi tolik táhne k těm nafintěným modelkám? Mají styl. Prostě a tečka. Tyto nemuzikanty lidi berou i kdyby měli na hlavách třeba naděláno, prostě v hlavách jim to sakra vrčí a skučí. S tím se musíte smířit. Jedou, a už jen chvíle chybí k tomu, až si v drogeriích celého globalizovaného světa budete moci koupit zubní pastu s názvem The Models Fresh Dandy Nihil Style Now. Koncept reklamy: Nano, model: Toby, foto: Radeq. Byli by totiž úplně blbí, kdyby této vysoké a do jemna našlehané vlny víc nevyužili. Ale k čemu vlastně?