Václav Hájek: Zadnice. Mezi blasfémií a humanismem (2013)

Ačkoli zadnice účinkovala v populární obrazové produkci vesměs jako groteskní a obskurní ozvláštnění (třeba v amatérské fotografii konce 19. století), nesmíme zapomínat na zdroje tohoto motivu v novověké evropské kultuře. Parodický román renesančního myslitele Francoise Rabelaise „Gargantua a Pantagruel“ uvádí ve XIII. kapitole první knihy nejznamenitější prostředek k vytírání zadnice. Mladý Gargantua vypravuje svému otci: „Utřel jsem se jednou sametovou maskou jedné slečny a viděl jsem, že je to dobré: neboť hebkost hedvábí mi způsobovala v panímandě znamenitou rozkoš.“ Nicméně po dlouhém hledání dospěl k objevu, „že není lepšího prostředku nad house, hezky obrostlé hebkým prachem, jen když mu můžeme podržet hlavu mezi nohama.“ Z užívání tohoto prostředku pramení prý i blaženost heroů a polobohů, kteří žijí na polích elysejských.

Na první pohled se zdá, že zde Rebelais rozvádí pouze groteskní absurditu, která může obnášet jakési společensko-kritické rysy. Parodickou „smíchovou kulturu“ středověku a renesance rozebíral literární vědec M. M. Bachtin a do souvislosti s ní kladl právě i Rabelaisův román. Tato interpretace odhaluje beze sporu základní vztahy uvnitř dané oblasti. Nicméně Rabelais sám v předmluvě románu vyzývá čtenáře, aby pod povrchem frašky hledal jakési skryté jádro sdělení. Tímto jádrem je konstrukce humanitní vzdělanosti na nových základech, které se chtějí vymknout ze scholastického opakování nepodložených klišé. Novou bází zkušenosti a vzdělání je pozemskost, tělo a hmota, jak naznačuje třeba Rabelaisův důraz na bezprostřední autopsii při pitvě. Tento exaktní pramen poznání fyzična je nutno ještě provázat s poznáním historickým, se studiem klasických jazyků a textů. Ve fyzickém i historickém světě pak doporučuje Rabelais vést vlastně jistý chirurgický řez, přesný a detailní. Rabelaisova výřečnost, jeho až obsedantní výčty určitých vlastností můžeme chápat právě jako modely detailních průzkumů, drobných řezů fyzickou a historickou realitou.

Materialita a historičnost představují základní parametry lidského světa, existence. Zadnice může fungovat jako jejich dvojznačná metafora. Na jednu stranu jde o motiv blasfemický, urážlivý, tedy velmi profánní, nasycený pozemskostí. Na druhou stranu je zadnice jakousi odvrácenou tváří lidství, jakýmsi místem nevinnosti, neboť nelze jakýmkoli způsobem znakově stylizovat. Obličej může komunikovat, ale může nést i masku nepravdivé mimiky, stejně tak údy mohou gestikulovat v souladu i nesouladu s pravým stavem věcí. Jen vůlí „neovladatelné“ části lidského těla nesou původní pečeť dětské nevinnosti a můžou se proto stát „vlajkou“ humanismu, poselstvím o lidské přirozenosti, zranitelnosti, prostotě.

Zadnice je nestylizovanou částí těla, nicméně vyznačuje se i dalšími specifiky. Záda či hruď se mohou jevit jako součást určité tělesné architektury, tektoniky. Jsou na nich dobře čitelné vnitřní síly v těle, jsou oblastí jisté aktivity a napětí. Zadnice naproti tomu vykazuje pouze znaky pasivního podvolení se,  které je též provázáno se slastí, jak naznačují Rabelaisovy pokusy s vytíráním. Nejradikálnější odlišnost nalézáme mezi zadnicí a tváří, mezi přední a zadní částí těla, mezi tím, co se ukazuje a tím, co se skrývá. Tvář mluví, oslovuje, útočí nebo se brání. Zadnice je němá. Je více zasazena v přítomném okamžiku, v trvání. Nekatapultuje se za pomoci slov a znaků někam do nepřítomnosti. V tomto smyslu je zadnice tou lidštější „tváří“ člověka, která neumožňuje druhého zabít (jak rozvíjel úvahu o tváři Emmanuel Lévinas). Zadnici můžeme maximálně nakopnout, ale netoužíme ji zabít.

Zadnice se nachází vzadu a dole jako dvůr domu. Je jakýmsi vnitřním, intimním prostorem, místem blízkosti, sousedské sounáležitosti. Její dvojí, polární význam se nevětví mezi vysoké a nízké, ale představuje dva vektory, dvě možná směřování nízkého. Směřování k lidskému a grotesknímu. Obojí je provázáno v měřítcích novověkého humanismu. Tvář ukazuje to božské v člověku, zadnice to lidské v jeho existenci. Proto se Mojžíšovi po setkání s Hospodinem rozzářila tvář a nikoli zadnice.

V moderním umění se setkáváme s motivem zadnice jakožto metaforou pečlivého, detailního zkoumání lidské reality. Jedná se o podobné chirurgické řezy všedností, s nimiž jsme se setkali už u renesančního humanisty Rabelaise. Pozadí postav zkoumá Adolf Menzel jakožto částečně naturalistický malíř. Podobně existují karikatury naturalistického romanopisce Emila Zoly, které ho ukazují jako pozorného pozorovatele zadnic (tj. odvrácených, intimních, skrývaných partií společnosti). Kreslíř erotik Beardsley neopominul ani zadnice říhající a svědící. A otiskem zadnice opět otevřel jisté nové pole Duchamp, když zdůraznil její haptické vlastnosti, její bezprostřední blízkost v kontrastu s tradiční optickou distancí obrazu.