Chlupy

O čem referují reprezentace chlupů? Přenášejí nějaká kulturně podstatná poselství? Chlupy na lidském těle jsou už několik desítek let trochu tabu. Když se toto tabu překročí, vzniká masmediální senzace trochu nechutná a trochu vzrušující. Občas se v nějakém televizním pořadu nebo novinové fotografii náhle zvednou ruce protagonisty a odhalí se podpaždí. Podpaždí je vždy trochu problém. Na skvrny potu už jsme zvyklí z letních reklam a bojujeme s nimi stále účinněji, dnes už mnohdy celých 72 hodin v kuse. Je to dlouhá, vysilující bitva. Nicméně občas se na odhaleném podpaždí vyskytne divočina chlupů a v publiku to zašumí úžasem. Tak takhle to tedy vypadá! Příslušníci mladších generací něco takového mnohdy neviděli za celý svůj život, neboť se pilně holí již téměř od dětství a to v případě všech možných pohlaví. Každý sice zná vlasy a vousy, něco s nimi provádí, dokonce se o ně stará takovým způsobem, aby to vypadalo, že se o ně vlastně moc nestará. Což je dost pracné. Nicméně takový nefalšovaný tělesný chlup, ten dnes patří spíš do říše pohádek. Znáte to: ježibaba měla na nose bradavici, z ní rostl chlup a na něm seděla blecha.

Nejednoznačný postoj k tělesným chlupům je znám již z dob starověku. Ochlupení někdy sklízelo ostrou kritiku a bylo vytěsňováno i s pomocí náboženských nařízení a zákazů. Jindy zas byla přehnaná péče o estetiku těla považována za nemístnou rozmařilost na pokraji hříchu. Na ochlupené a neochlupené bližní (tedy lidského rodu) se v různých kulturách pohlíželo různě. Celkem často však přemíra ochlupení naznačovala cosi zvířecího, animálního, nekulturního. Poměrně čestnou výjimku představovala askeze, v jejímž případě se nějaký ten chloupek předpokládal. Proto se třeba v západní tradici halili někteří světci, třeba Máří Magdaléna nebo Jan Křtitel do kožešin a to i v teplém podnebí. Jedním z nejznámějších děl na toto téma je dřevěná skulptura Máří Magdalény od Donatella. Její rozcuchané, potem a špínou slepené vlasy pěkně korespondují s neúpravným kožešinovým oděvem, v jehož obětí se světice pokouší názorně distancovat od své rozverné minulosti. Různé alternativní, subkulturní projevy dnešních dní také občas využívají záměrně neúpravné sebeprezentace v oblasti oděvu, úpravy vlasů a někdy dojde i na chlupy a jejich barvení.

V západním kontextu se návrat k holení chlupů odehrál v průběhu 20. století, ve větší míře až ve druhé polovině. Iniciačním rokem byl však rok 1915, kdy v módním časopise Harper’s Bazaar vyšla reklama na holicí prostředky pro odstraňování chloupků z dámského podpaždí. Daná praktika byla doporučována zvláště pro případ tance, snad pro lepší aerodynamické vlastnosti oholeného těla, které jsou známé i závodním plavcům. Daná praktika se začala rozvíjet hlavně v návaznosti na vynález žiletky. Jiné mnohdy patentované nástroje neplnily svoji funkci tak dobře a občas docházelo i ke zraněním. Chloupky mizí postupně i v oblasti kinematografie, kde při detailních záběrech narušovaly optické kvality kamery. Dnes se argumentuje nejen estetickými důvody, které jsou historicky podmíněné, ale i důvody hygienickými. Hygiena je však řečeno slovy Foucaulta nástrojem kontrolorním a disciplinárním a její vnucení široké společnosti může mít řadu politických a ideologických podtextů. Mohli bychom parodovat stará politická hesla a tvrdit něco v tom smyslu, že kdo se nemyje s námi, páchne proti nám. Třeba fenomén bezdomovectví si nejširší veřejnost spojuje právě se zápachem jako čímsi signifikantním, co do uspořádané společnosti nepatří. Záchodky nákupních center jsou polepeny rozpisy služeb úklidových čet, které mají ukojit naši potřebu řádu a bezpečí. Tedy ty rozpisy především, ani ne tak ty čety, ty tam vesměs jsou jen ve chvíli, kdy je tam člověk opravdu nejméně potřebuje.

S chlupy je to tedy dnes podobné jako s obsedantním mytím záchodů. Máme pocit, že máme na svém těle lakunu nečistoty a disharmonie, jakési zátočiny hnusu a rozkladu. Tyto zátočiny musíme čistit, zalévat je deodoranty, čímsi natírat, skrývat každý jejich přirozený projev.

V některých tradičních uměleckých dílech chlupy též sugerují rozklad a smrt. Třeba malíř Otto Dix vyobrazil hnijící lebku, v níž se rojí červy a na níž povlávají zbytky vlasů a vousů. Vlasy, vousy i chlupy představují entitu na hranici mezi životem a smrtí. Rostou sice, ale zároveň nejsou citlivé, nejsou v nich uloženy žádné smysly (v těch lidských tedy, nemluvím o kočce nebo o sumci). Jsou živé i neživé. Přečkají zánik živých tkání. Představují připomínku faktu, že mrtvá hmota kdysi žila. Jsou jakousi vzpomínkou, reliktem paměti, stopou. I na středověkých „tancích smrtí“ se občas objevují částečně chlupatí kostlivci. Chlupy jako vzpomínky na život a možná i předzvěsti vzkříšení při „posledním soudu“ zvyšují znepokojující dojem, prohlubují znechucení. To, co je mrtvé, mělo by být mrtvé definitivně a nezasahovat to do živého světa. Tomuto požadavku se však tančící kostlivci vzpírají, neustále navazují nemístné kontakty s živou realitou a děsí nás mimo jiné těmi svými chlupy, tím svým zárodečným obživnutím, tou svojí procesualitou. Vzpírají se tak klasickému požadavku na zařazení mrtvého těla mezi objekty, tedy mezi jasně distancované jevy vnějšího světa. Chlupy zanechávají na kostlivcích něco subjektivního, něco osobního, individuálního.

Tato individualita je však zvláštního rázu. Není „symbolická“ (slovy Lacanovy psychoanalýzy), ale spíše velice „reálná“, tedy v tomto smyslu paradoxně není subjektivní. Chlupy jsou plné paradoxů. Představují stigmata smrti, sexuality, animálnosti. Naturalistický romanopisec Zola popisoval chloupky prostitutky či herečky Nany. Jeho zájem nebyl nějak zásadně fetišistický, ale byl to hlavně zájem vědce, který se snaží analyzovat nejdrobnější detaily, zkoumat rub světa a společnosti. Zola pozoruje nejskrytější zátočiny dobové society i těla s vášní forenzního kriminalisty. Kosti a lebky jsou sice pěkná věc, ale poněkud okoukaná. Chce to něco nového, chlupy, nepěkné skvrny, intimní odhalení, jak by řekl bulvár z prostředí kultovních osobností. Zola propojuje sexuální fetišismus s celým jeho výjimečným potěšením a nechutné zákulisí všednosti.

Hnus a slast senzací mají kořeny někde v raně moderním panoptiku, kde kuriozita již neměla referovat o zvláštnostech světa v náboženském kontextu, ale stala se zcela profánní podívanou. Monstrum tradičně nemělo ani tak dimenzi zábavy, ale obstarávalo jisté poznání. Mezi tradičními monstry se vyskytovali též tzv. vlčí lidé s obličejem zarostlým ochlupením. Monstrum referovalo o hranicích mezi lidským a animálním, známým a tajemným, limitovalo i prolamovalo hranice poznání. Princip monstra, jenž představuje prorůstání různých nespojitých jevů, využili též někteří tvůrci v oblasti surrealismu. Vytváření „monster“ s pomocí nemístného ochlupení se věnovala hlavně Meret Oppenheim. Její chlupaté asambláže referovaly o „jinakosti“ podvědomých obsahů a zřejmě i o stereotypu ženství, které bylo tradičně konstruováno jako cosi amorfního, tajemného a nebezpečného. Chlupatá žena-šelma děsila ve snech racionálního muže klasického typu. Nosila mu chlupatou kávu a chlupaté pivo a brala si na to chlupaté rukavičky.

Reprezentace chlupů tedy může obnášet celou řadu významů, které se liší teritoriálně i historicky. Vypovídá o otázkách smrti a života, intimity a veřejného, různých pólů estetiky, lidského a animálního, sexuálního vzrušení, askeze a excentričnosti, fetiše a frustrace, muže a ženy atd. Nicméně by nás mělo zajímat i to, jak reprezentace chlupů pracuje, jakým způsobem formuluje své obsahy. Měla by nás tedy zajímat otázka kompozice, struktury či jakési hmoty obrazu. Pochopitelně, že obraz chlupů vesměs následuje archetyp skutečných tělesných partií. Někdy však svůj motiv třeba převádí do ornamentu, stylizuje ho. Většinou mají reprezentované chlupy povahu do značné míry nahodilé struktury s určitou růstovou zákonitostí, která však není vždy jasně patrná. Chlupy se vesměs „ježí“, nemají organizovaný řád, o geometrii ani nemluvě. Vymykají se pochopitelně kánonům, normám apod. Jejich „hmota“ vypadá měkce a proměnlivě, láká dotek i odpuzuje. „Hmota“ chlupů se skládá ze skvrn, drobných tahů, vypadá expanzivně (zvláště v podpaždí a kolem pohlaví). Lidské chlupy vypadají neurčitě jako cosi, co nelze přesně dešifrovat na rozdíl od zvířecích chlupů. Zdají se být jakýmsi znakovým chuchvalcem, zmatením jazyků nebo naopak původní indiferentní směsí, z níž teprve povstane pojem. Proto je otázka, co s chlupy. Zbavovat se jich, ponechávat si je, tvarovat je? Dnes práci s chlupy určuje hlavně móda v souvislosti se širší ideologií. Přítomnost chlupů představuje jistou alternativu vůči obecnému trendu, alternativu sexuální, kulturní, estetickou. Struktura chlupů je však inspirativní, podobně jako jiné jen zčásti organizované a kontrolované formy.