Pavla Pauknerová: Krásné pevné knihy (2013)

Nejkrásnější knihy roku 2012

Kniha je jednou z nejužitečnějších, nejuniverzálnějších a nejtrvalejších technologií v lidských dějinách. Vrcholné epochy západní kultury si bez ní nelze téměř představit. V současnosti dochází k proměně toho, co za knihu považujeme. I to se snaží reflektovat soutěž o nejkrásnější knihy roku, jejíž výsledky byly vyhlášeny na konci dubna.

Renesance, reformace, vědecká revoluce i osvícenský věk mají ve svých základech cihly z papíru, který je potištěn slovem a vázán mezi pevnými deskami. Dva a půl tisíce let používají lidé knihy v jejich rukopisné či tištěné podobě k evidenci, administrativě, k modlitbám a vzdělávání. Během této doby byly knihy vždy něčím významnějším než pouhou užitečnou věcí, byly nástrojem osvěty, zdrojem náboženské inspirace nebo uměleckým dílem.

Dnes se knihy staly předmětem běžné spotřeby a magická aura, která je obklopovala, se často vytrácí. Proměny informačního a mediálního prostředí, jichž jsme v současné době svědky, s sebou přinášejí také proměnu kulturního statusu knih a podle nejextrémnějších předpovědí ohrožují i jejich samotnou budoucí existenci. Právě tento moment se zdá být vhodným k pozastavení a k hodnocení úlohy, jakou knihy v naší kultuře hrají, k hledání jejich zvláštní povahy a posuzování jedinečných kvalit.

Významnou platformou pro takové rozvažování jsou četné a zavedené národní i mezinárodní soutěže „krásných knih“, které usilují kvality knižní produkce chránit a dále rozvíjet. Jednou z nich je i soutěž Nejkrásnější české knihy roku, kterou organizuje Památník národního písemnictví.

Co je kniha?

Snažit se definovat, čím kniha je, se jeví jako poněkud riskantní podnik. Vymezení musí být nezbytně velmi široké. Knihu nelze chápat pouze jako tradiční kodex, tedy jako soubor potištěných archů papíru svázaných v pevných deskách. Taková definice by totiž opomíjela dvě milénia knih před vynálezem tisku i různé podoby písemné komunikace, které formě kodexu předcházely. Zároveň by vyloučila knihy hypertextové a virtuální, které se vyvázaly ze své tradiční hmotné opory. Slovo „kniha“ je tedy nutné chápat spíše jako určitou zkratku, jež zahrnuje různé formy písemných systémů, které jsou přenášeny do různých typů materiálu.

Dnes papírové strany překotně mizí a nově se zjevují na plochách obrazovek, volně dostupné komukoli a kdykoli. Síla dopadů, jaké by digitalizace na budoucí podobu knih mohla mít, je proto často přirovnávána ke změnám, které s sebou pro knižní kulturu přinesl vynález knihtisku. Toto srovnání je však poněkud nepřesné. Knihtisk sice vydal knihy do rukou široké veřejnosti, neproměnil ale ustálenou podobu kodexu. Digitalizace s sebou oproti tomu přináší nové pojetí práce s textem, nové možnosti jeho organizace i sdílení. Digitální knihy nejsou neměnnými pevnými objekty, ale spíše sítěmi vztahů, které jsou vrtkavé, nestabilní, tekoucí. Neustále vznikají a zanikají ve veřejném virtuálním prostředí.

Internet nám tak do rukou vkládá bezprecedentní kulturní akumulaci, která s sebou přináší vzrušující nové možnosti, současně ale vystavuje autory i nakladatele novým nástrahám a výzvám. Elektronické čtečky a tablety konkurují tradiční tištěné publikaci a utopická představa jediné knihy, která by v sobě obsáhla všechno vědění lidstva – všechny knihy všech knihoven světa ve všech představitelných jazycích – nám může být v blízké budoucnosti doslova na dosah ruky.

„Digitalizace mění pravidla, musíme si ale uvědomit, že dochází i ke generační výměně, kdy nová generace automaticky hovoří jazykem svých médií. Nelze ale říci, že by tato generace byla horší než předchozí, protože málo kupuje hudbu nebo čte jen komiksy a knihy ignoruje,“ říká předseda poroty letošního ročníku soutěže Nejkrásnější české knihy roku, grafický designér Petr Krejzek. „Analogové knihy budou určitě ještě pár desítek let vycházet, postupně se však promění. O tom, že budou knihy krásné i v digitální podobě, nemám ale nejmenší pochyby. Krása si k člověku totiž cestu najde vždycky,“ dodává.

Boje o krásnou knihu

O to, aby si krása knih k lidem skutečně cestu našla, usiluje celá řada soutěží, jejichž cílem není posuzovat obsahovou rovinu knih, ale jejich estetické, formální a materiální kvality. Francouzská soutěž Les plus beaux livres français byla v roce 2007 založena s úmyslem vzdorovat tlaku digitalizace a chránit krásné knihy v jejich hmotné podobě. Julien Magnani, spoluzakladatel soutěže, v jednom z rozhovorů říká: „Potřebujeme tichý objekt, nikoli kulturu obrazovek. Potřebujeme objekt jedinečný, navržený s ohledem ke svému zvláštnímu obsahu, objekt věčný a autonomní. Smyslem naší soutěže je proto potvrdit a obnovit význam knihy v její hmotné podobě.“

Obdobných soutěží, které hodnotí krásu knih, je dlouhá řada. Nejstarší z nich byly zakládány v období po první světové válce, kdy se společenská role knihy začala významným způsobem přetvářet. Knihy přestaly být znakem vysokého sociálního statusu a staly se rozšířeným médiem střední třídy, její zábavy i vzdělávání. Změnu funkce knih provázela i změna jejich formy a na trh se dostaly levné edice, určené pro širokou veřejnost. Vlna zakládání národních soutěží nejkrásnějších knih byla již tehdy určitou obranou proti upadající knižní kultuře, snahou o ochranu ohroženého druhu. Americký institut grafických umění (AIGA) volí svých „50 knih“ od roku 1924, holandská soutěž De Best Verzorgde Boeken, ve které jsou hodnoceny nejlépe „opečované“ knihy, má svou tradici od roku 1926. Mezi další významné soutěže tohoto typu patří švýcarské Die schönsten Schweizer Bücher, mezinárodní soutěž Best Book Design From All Over the World, která se pravidelně koná při příležitosti knižního veletrhu v Lipsku, či soutěž Walter Tiemann Prize se zvláštním zaměřením na typografii.

Původně československá soutěž o nejkrásnější knihy je jednou z nejstarších přehlídek svého druhu ve světě. V roce 1928 byla poprvé podle zahraničních vzorů zorganizována Spolkem českých bibliofilů, od roku 1965 se koná pravidelně pod názvem Československé nejkrásnější knihy, v roce 1993 byla potom přejmenována na Nejkrásnější české knihy roku.

Jednotlivé soutěže se v mnoha ohledech liší. Různá je jejich organizace, způsob financování, systém přihlašování či nominací, odlišné jsou i hodnotové akcenty porot. V rozhovorech s porotci ale zaznívá jednotný tón, který se nese v duchu výroku ředitele holandské soutěže Justa Enschedého: „Krása, která se snaží být krásou příliš usilovně, je ve většině případů iritující.“ Oceňovány proto nebývají nutně knihy výpravné, velké, lesklé a drahé, ale spíše takové, ve kterých se vhodně propojují všechny výtvarné prvky: grafické a typografické řešení, volba formátu, kvalita papíru, tisku a vazby, celkový koncept, míra originality a invence, soulad mezi těmito složkami v návaznosti na uchopené téma. Ve výsledném výběru se tak mohou ocitnout i knihy levné nebo na první zdání skromné. „Krásná kniha by měla být souhrnem estetických znaků, které v jiných metaforických rovinách platí i pro otázku, co je to krásná žena. Nemusí mít nutně krásnou tvář. Krása je nejsilnější ve své zajímavosti,“ shrnuje Petr Krejzek.

Kultivace oboru

Stejně jako se porotci zpravidla shodují ve své obecné preferenci nevtíravé a promyšlené knižní krásy, shodují se i v otázce smyslu zmiňovaných soutěží: pozvednout profesní laťku, skrze oceněné příklady nastínit, kam se současná praxe ubírá a kam by mohla směřovat v budoucnosti, povzbudit zájem o kvalitní a inteligentní knižní produkci u odborné i neodborné veřejnosti. Smysl české soutěže ve stejném duchu formuluje i Petr Krejzek: „Podobně jako fungují jiné soutěže, i tato je zaměřena na reflexi a sebereflexi v daném oboru. Poselství je jednoznačné pro obě veřejnosti: kultura českých knih by měla mít stoupající úroveň a v kontextu této soutěže mám na mysli hlavně úroveň estetickou.“

Letošní ročník Nejkrásnější české knihy roku je již čtyřicátým osmým v pořadí a možná právě pro svou dlouholetou tradici soutěž nyní poněkud nejistě přešlapuje na místě, lapá po dechu a snaží se hledat svou novou identitu. Členové direktoria i porotci shodně upozorňují na některé současné slabiny, jakými jsou například nedostatečná propagace a viditelnost soutěže i doprovodné výstavy, jejich nevyužitý diskusní potenciál či stávající soutěžní řád. Ten například určuje, že je cena za Nejkrásnější českou knihu udělována v kategoriích vědecká a odborná literatura; krásná literatura; literatura pro děti a mládež; učebnice a didaktické pomůcky; knihy o výtvarném umění, obrazové a fotografické publikace; katalogy; a studijní práce posluchačů výtvarných a polygrafických škol. Výtvarná kvalita knih přihlášených do jednotlivých kategorií přitom značně kolísá a některé z kategorií jsou velmi prostupné a vzájemně se překrývají.

Švýcarský model

Modelovým příkladem, kterým se organizátoři chtějí pro příští roky inspirovat, je soutěž švýcarská, v rámci které jsou knihy hodnoceny nezávisle na obsahovém zařazení a vítězný soubor nemá pořadí od prvního místa k poslednímu. „Občas sice musíme porovnávat jablka s hruškami, výhodou ale je, že se můžeme zabývat zvláštními kvalitami každé jednotlivé knihy i knižní tvorbou v obecnější rovině, aniž bychom museli věnovat přemíru pozornosti specifickým detailům. Zároveň se snažíme posuzovat vítězné knihy v jejich souhrnu. Je výběr dostatečně zajímavý a vzrušující? Je vyvážený, či nudný? Otevírá nové možnosti uvažování o knižním médiu? Právě samotnou diskusi o ‚kráse‘ považujeme za mnohem podstatnější než stanovení přesných kritérií, podle kterých by měla být hodnocena,“ vysvětluje dlouholetý předseda švýcarské soutěže Cornel Windlin.

Švýcarská soutěž je inspirativní i v mnoha dalších ohledech. Nejen volba knih, ale také jejich výstava, katalog a doprovodný program jsou důsledně koncipovány tak, aby otevíraly co nejširší prostor k diskusi nad kulturní úlohou knižního média, nad charakterem současné praxe i nad jejím možným dalším směřováním. Od roku 2009 výstava například nepředstavuje pouze knihy vybrané porotou, ale všechny, které byly do daného ročníku přihlášeny. Soutěž tak nechává veřejnost nahlédnout do své vlastní kuchyně, umožňuje podrobovat rozhodnutí porotců kritickým soudům, formovat vlastní názory a uvažovat o vybraných knihách v širším kontextu. Obdobnou funkci plní také katalog, který kromě technického popisu vítězných knih sumarizuje i důvody, proč byly jednotlivé z nich porotou vybrány.

Na koncepční přípravě katalogu se podílí i grafik, kterému je tato úloha svěřena na dobu tří let, a každá série má proto svůj zvláštní výtvarný rukopis i tematické zaměření. V katalozích z let 2004–06 byly například dvoustrany vítězných knih přetištěny na původním papíře, a katalogy tak měly charakter určitého vzorníku. Série z let 2007–09 s podtitulem jednotlivých ročníků Minulost, Přítomnost a Budoucnost sloužila jako zázemí pro kritickou diskusi. Paralelně s výstavou probíhají i panelové diskuse, workshopy a filmové projekce. Výstavu doplňuje také provizorně zřízený knižní obchod, kde je možné zakoupit vítězné tituly z posledních tří let či umělecké publikace z produkce švýcarských nakladatelství.

Změny v české soutěži

Dobrá vůle vdechnout soutěži Nejkrásnější české knihy roku nový život je zjevná jak na straně direktoria, tak i na straně porotců. Z letošního výběru výtvarné poroty je například patrná snaha dát prostor neetablovaným grafikům mladší generace a ocenit knihy, které vykračují novým a nepředpokládaným směrem, jít v některých případech až do krajních poloh výběru. Vítězem beletristické kategorie Krásná literatura se tak například stala kniha Black Book v grafické úpravě Tomáše Roubala, která poněkud neočekávaně neobsahuje téměř žádná slova a ani jedinou souvislou větu. Oživením je také nedoslovné pojetí katalogu vítězných knih v grafické úpravě Radima Peška a Terezy Hejmové, který spíše naznačuje, než křičí. Samotné oceněné knihy lze potom důkladně ohledat v rámci doprovodné výstavy, kde jsou návštěvníkům na rozdíl od dřívějších ročníků fyzicky k dispozici k přímému zkoumání.

Po bilanci průběhu letošního ročníku se členové direktoria a výtvarné poroty shodli na nutnosti revize některých ustálených principů. Ministerstvu kultury, které je spolupořadatelem soutěže, byl proto předložen k rozvaze návrh, který předestírá některé změny, mezi jinými například zrušení kategorií a klasifikace pořadí přihlášených knih, jednotnou propagaci oceněného výběru na pultech knihkupců, posílení mezinárodní prezentace nebo změnu způsobu nominací. V brzké době by také mělo být uspořádáno fórum s názvem Kniha jako téma, které má za cíl diskusi o příštím směřování dále podpořit.

Zda bude toto úsilí úspěšné, nelze samozřejmě předjímat, jistě je ale pro budoucí smysluplnost soutěže nezbytné a přichází ve správný čas. Nástup digitální éry znamená pro knihy v jejich ustálené podobě zásadní zlom. Soutěže, které se táží po kráse hmotných knih, nemohou být proto soutěžemi mrtvými, žijícími pouze ze svých tradic. Mohou naopak posloužit jako svého druhu estetické výzkumné laboratoře nebo jako prostředí pro kritické tázání. Mohou pomoci při ohledávání křehké hranice mezi tím, čím kniha ještě je, a čím už není. Mohou posouvat profesní standard tak, aby si knihy, které získávají svou hmotnou podobu, tuto odvěkou výsadu skutečně zasloužily.

Kéž jsou tištěné knihy koncertem obsahu a formy, kéž jsou vytvářeny k trvání, kéž jsou v našich rukách pevné a jisté, kéž mají vůni zapomenutých vzdálených knihoven. Kéž zůstane jejich hodnota zjevná i pro příští generace, které přijmou digitální prostředí bezvýhradně za své. Kéž připomínají, že tištěná kniha může být sochou myšlenek. Jiné než takové mohou v digitálním úprku vpřed klidně prohrát a nebude jich škoda.