Designreader
24 11 2014 / Kateřina Přidalová

Rostislav Vaněk: Vždy mluvím o zodpovědnosti (2014)

Rozhovor s Rostislavem Vaňkem byl součástí série rozhovorů s pedagogy, které Kateřina Přidalová připravila pro noviny 26. mezinárodního bienále grafického designu v Brně. 

Monografická výstava Bienále je letos věnována vám. Diváci mají vůbec poprvé možnost seznámit se s výsledky vaší dlouholeté praxe jak na výstavě, tak v obsáhlém katalogu. Zajímá mě však vaše druhá, pedagogická poloha. Vaše působení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP) v Praze, kde vedete ateliér Grafický design a vizuální komunikace, se však letos završí. Proč jste se rozhodl učit a proč skončit?


Na VŠUP jsem nastoupil v roce 2001, když se Zdeněk Ziegler stal rektorem a hledal za sebe náhradu. Oslovil několik kolegů, kteří tehdy rozjížděli svá studia v domnění, že komercí překonají nejen hranice regionu, ale i oboru samotného. Já jsem naopak věřil, že posunu lze dosáhnout pozitivní motivací mladých lidí. Dnes je naopak pedagogická činnost oblíbená a „učit“ chtějí dokonce studenti. Tedy odcházím, abych předal místo mladším.

Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové jste v 60. letech studoval u Karla Svolinského a v 70. letech jste byl asistentem v ateliéru užité grafiky a plakátu u Eugena Weidlicha. Jak se učil grafický design (dříve užitá grafika) v době před revolucí a po ní, pominu-li fakt, že se změnila terminologie?


Dnešní pracovní postupy jsou s postupy před 50 lety zcela nesrovnatelné. Tehdy bylo zapotřebí značné manuální dovednosti. Grafik musel svůj návrh namalovat temperovými barvami v reálné velikosti na hlazený 200g papír natolik přesvědčivě, aby jej zákazník přijal. Kupovali jsme si barvy s názvy Siena pálená, Modř Veronese, Země zelená, Van Dykova hněď, Chromoxid tupý, Sráž střední alizarýnová, tedy žádné Pantone. Papír se za mokra vypínal a schnul 2–3 hodiny a každou práci jsme museli rozkreslit tuší do jednotlivých barev.
 Složitost celého procesu nutila grafika mnohem více přemýšlet o tom, co bude realizovat. Dělalo se větší množství skic, diskutovalo se a návrhy se nechaly den, dva „odležet“. Vše bylo z dnešního pohledu hodně zdlouhavé.
 Co se týče mé dosavadní pedagogické praxe, vždy jsem se snažil inspirovat studenty především vlastním pracovním zaujetím. Domnívám se, že vést ateliér jednou týdně od 10 do 12 hodin a věřit, že vše zvládnu svým šarmem a genialitou konceptu, je dost velká drzost. V takovém případě se ze školy stává samostudium. Nechtěl bych, aby mě obdobně vyškolený lékař operoval.

Jaké metody využíváte při výuce? Pokud si odmyslíme podobu výsledných artefaktů, které můžeme vidět např. i na bienále, jak byste popsal designérský proces ve vašem ateliéru?

Velmi důležitý je výběr a zadání tématu. Téma jsem vždy konzultoval se svými asistenty – Tomášem Machkem, později Mariem Corradinim a dnes již sedm let s Kristinou Fišerovou. Zajímalo mě, jak je téma zaujme a zda je lze rozvinout i mimo vlastní hranice. Právě přesahy jsem v zadáních vždy podporoval. Inspirací mi bylo vše, co nás obklopuje, co má reálnou formu, lidský obsah, na co lze navázat a co lze přehodnotit. Od mezilidských vztahů přes architekturu až k hudbě.

Studium je postaveno na vzájemné diskuzi celého ateliéru ke společným úkolům, kde se střídají reálná témata s volnými, která umožňují hledat osobní vklad, čerpat z jiných tvůrčích oblastí, podporují fantazii a radost z tvorby, jsou svobodnou exhibicí a zpětně okysličují koncepční rozměr grafického designu, uvádíte v anotaci vašeho ateliéru. Jaké konkrétní úkoly a zadání musí studenti během studia plnit? Co jsou to zmiňovaná reálná témata a co volná? Uveďte, prosím, konkrétní příklady.

Každý student si například zkusil udělat soubor piktogramů. V zadání je uvedeno přesně vymezené použití (metro, dálnice, nemocnice…), rozsah 50 až 100 ikon a vazba na zvolené písmo. Práce začíná hledáním formy, zjednodušením kresby a sjednocením detailů. Tak jako písmo má svou stavbu, i kresba jednotlivých piktogramů musí najít vlastní zákonitosti. Úkol je jak o detailu, tak o celku a jejich vzájemné provázanosti. Srozumitelnost každého symbolu je samozřejmostí. Jako kontrast k tomuto reálnému úkolu bych uvedl např. volné téma orgasmus.

Historií designu prolíná tendence vést vzdělávání designérů multioborově v úzkém sepětí i s humanitními (např. psychologie, sociologie, vizuální studia apod.) a technickými obory. Jaké teoretické přednášky musí studenti grafického designu na VŠUP absolvovat?

Na VŠUP je katedra teorií velmi suverénní. Studenti se nebojí odborných praktických předmětů, ale ze závěrečných teoretických zkoušek z dějin umění mají již od prvního ročníku hrůzu. V nekonečných diskuzích studentů o smyslu teorie vždy stojím na straně teoretiků. Přesto pochybuji o způsobu výuky, založeném na memorování dat renesančních sochařů. Vzpomínám na svá studia před padesáti lety, kdy na škole působili tři teoretici – Jan Tomeš, Jan Spurný a Miloslava Holubová. U zkoušky, která trvala více než hodinu, se mě Jan Tomeš zeptal, na čem pracuji, řekl mi potřebné informace k tématu a na další zkoušku jsem se opět těšil.
 Slavní designéři a zvláště pak architekti rádi ve svých životopisech uvádějí, že studovali filozofii či sociologii na univerzitě. Já osobně to vnímám jako jejich zájem o širší celospolečenské souvislosti.

Demokratizace digitálních technologií přesytila trh grafickými designéry. Grafický design je dnes profese, kterou může provozovat kdokoli bez nějakých omezení či certifikátů. Václav Bělohradský rozlišuje mezi vzděláním – veřejným statkem a kvalifikací, soukromou přípravou na povolání, která reaguje na poptávku na trhu práce. Jak se liší absolventi vašeho ateliéru od kvalifikovaných designérů?

Vždy mluvím o zodpovědnosti. Vzdělaných grafických designérů je opravdu málo a jejich povinností je dělat svoji práci s veškerým ohledem k uživateli, kterému je plakát, logo či vizuální styl určen. Nečitelný plakát není „vodvazem autora“, ale výrazem jeho nezralosti a přebujelého ega.
 Z pohledu veřejnosti má práce nereprezentuje mě, ale mého zadavatele, tak jako kniha prezentuje autora textu, nikoliv pohnutky či rozpoložení grafika. V tom spočívá rozdíl mezi naší prací a volnou tvorbou.
 Myslím, že jsme si změnili kritéria hodnocení své práce. Nemluvíme o povolání, ale jen o tom, co je nejprogresivnější, co nového přinášíme, jak boříme hranice a jak jsme jiní. Takový přístup schvaluji především v rovině školy. Je však překvapivé, jak se progresivní tvorba navzájem podobá, jak se postupy kopírují a jak vzniká mainstreamová avantgarda – mlácení prázdné slámy.
V širším slova smyslu je vzdělání důležité pro naši vlastní orientaci ve společnosti, pro každodenní rozhodování. Zvláště dnes, kdy nám počítače usnadňují práci, právě na nás zůstává zodpovědnost za zásadní rozhodnutí.

 

Kateřina Přidalová je publicistkou, kritičkou designu a editorkou Designreaderu.

Rostislav Vaněk (1945) studoval na SPŠG (1960–1964) a v Ateliéru grafiky a ilustrace prof. Karla Svolinského na VŠUP v Praze (1964–1970). V letech 1971–1976 byl odborným asistentem v Ateliéru užité grafiky a plakátu doc. Eugena Weidlicha na VŠUP, 1976–1985 vedoucím výtvarné redakce nakladatelství Československý spisovatel v Praze a od roku1985 je nezávislým grafickým designérem ve vlastním studiu. Stal se zakládajícím členem sdružení Typo& (1974), stál u zrodu TypoDesignClubu (1995), jehož je předsedou. Od roku 2001 – 2013 vedl Ateliér grafického designu a vizuální komunikace na VŠUP v Praze. 

Zdroj:
foto: Moravská galerie v Brně
text: text: Přidalová, Kateřina: Rozhovor s Rostislavem Vaňkem. In: Noviny, letní vydání, 26. mezinárodní bienále grafického designu Brno, Moravská galerie, 2014. http://www.bienalebrno.org/cs/Publications/BiennialNews/RostislavVanek