Věci a slova

Věci a slova je název stejnojmenné výstavy, která se na podzim loňského roku konala v pražské galerii UM. Toto symbolické slovní spojení používám jako společného jmenovatele pro úvahu o vybraných akcích designu v uplynulém roce. O některých jsem už loni psala, takže je zmíním jen krátce, jiným se věnuji poprvé. Zaujalo mě několik událostí (a vztahů mezi nimi) a utkvělo mi několik klíčových slov, ať už explicitně proklamovaných nebo z povahy témat vyplývajících – design thinking neboli designérské myšlení, proces, vyprávění, příběh a bílá krychle.

Na jaře se v Bratislavě konala první By design! konference o tzv. design thinking (designérském myšlení). Potřeba našich slovenských kolegů přinést do místního kontextu témata nad rámec estetiky designu vedla k uspořádání akce, která se snažila jít pod povrch designu. Jednodenní série prezentací předních světových designérů, téměř v twitterovém tempu, odhalila tvůrčí proces a myšlení vybraných design star napříč designem produktovým, grafickým a informačním.

Výraz design thinking slibuje víc než pěkné věci, evokuje aktivitu, specifickou činnost. Poukazuje na tendenci vést oborový diskurs narativně, namísto prezentace finálních produktů vypráví příběh o designu jako nástroji, strategii, procesu a know how.

Posun od estetických kategorií designu k designu jako strategii a komerčnímu nástroji (viz např. projekt Designem k prosperitě) je v našem prostředí změnou hlediska, které se snaží jít pod povrch designu. V obecnější rovině bychom mohli tento trend vnímat jako odklon od pojetí designu jako produktu a jeho tvůrců (viz např. Designblok) k designu jako procesu (např. jedno z hlavních témat sympozia Bienále grafického designu 2012), uvedla jsem loni v recenzi na By design! 2014 (druhý ročník konference se uskuteční letos v květnu).

Posluchačsky vděčnějším formátem bývá sympozium u příležitosti Bienále grafického designu v Brně. Témata spojená se zákulisím designérského procesu se hojně diskutovala už v roce 2012. Mantra procesu, spolupráce, sebereflexe, interdisciplinarity, variability a recyklace zněla celý první víkend BB v brněnské Redutě na sympoziu. Design tedy není o finálním tvaru instalovaném v bílé krychli a trend už zdaleka není jen vnější estetická forma. Design je v konceptu, v této univerzální metodě, v síle myšlenky. Nejednou zaznělo, že designér a kurátor jsou v podstatě synonyma, neboť v obou případech jde o editaci materiálu. 

V roce 2012, stejně jako na loňském, 26. ročníku Bienále s tématem vzdělávání v grafickém designu (vzdělávání je rovněž proces), se ukázalo, jak složité je reflektovat ideové trendy designu (diskutované na sympoziu) ve výstavním prostoru. Živé akce (sympozium, workshopy, vernisáže a večírky) a bienálové publikace (katalogy a noviny) v jistém smyslu vybalancovaly problémy vyplývající z vystavování v bílé krychli.

Problematiku designu v galerii řešila i zmíněná výstava Věci a slova: Umělecký průmysl, užité umění a design (1870-1970), která se na podzim konala v galerii UM na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. K výstavě vyšla stejnojmenná, jedinečná, obsáhlá antologie mapující reflexi uměleckého průmyslu, užitého umění a designu v české teorii a kritice. Autorky Lada Hubatová-Vacková, Martina Pachmanová a Pavla Pečinková řešením instalace výstavy pověřily konceptuální umělkyni Evu Koťátkovou, jejímž východiskem byla představa předmětného světa jako vetešnictví. V malé galerii byly k vidění tři „ostrovy“ sestavené z věcí vztahujících se k příslušné časové periodě (1870–1918, 1918–1945, 1946–1970). V instalaci se potkaly ikonické předměty s anonymními všedními věcmi a kýčovitými dekoracemi. Výstava záměrně rezignovala na tradiční muzejní stylotvorné expozice, které užitné předměty povyšují umístěním na sokl nebo do vitríny a namísto originality se Koťátková snažila zdůraznit spíše autenticitu věcí. Vrstvená zátiší měla společně se zvukovým doprovodem s „hlasy“ předmětného světa (cinkání, tikot hodin, pískání vařící vody v konvici apod.) rozehrávat melodii pro různé smyslové vjemy a navodit atmosféru každodennosti, banálnosti, což jaksi v ideologickém prostoru bílé krychle v podstatě nelze (viz zásadní, nyní v češtině dostupná kniha Uvnitř bílé krychle).

Ačkoli jsem ocenila komentovanou prohlídku, celkový dojem z výstavy mám spíše rozpačitý. A to nejen proto, že reproduktory, které měly ozvláštňovat moje vizuální vjemy o zvuky každodenního používání věcí, tehdy nefungovaly jak měly. Podivně vrstvené, místy až surreálné kompozice z objektů více než k tématu poutaly pozornost k autorce instalace a její snaze invenčně k zadání přistoupit. Expozice byla ve výsledku velmi účelově a precizně komponovaná (viz též foto v knize), reflektující spíše ideologii galerijního prostoru než bezděčný obraz vetešnictví. (Uvidíme, jak se Koťátková vyrovná s neorenesannčím prostorem Uměleckoprůmyslového muzea v Brně, kde se výstava od května zopakuje).

Naproti tomu bez zbytečných slov se o pár ulic vedle konal Designblok, který se s výstavou v UMu na pár dní protnul. Jistě, šlo o komerční akci, která je s výstavou Věci a slova co do motivací nesrovnatelá. Přesto se mi vnucovala paralela mezi oběmi expozicemi – Designblok jako „ostrov“ současnosti, symbolicky završující tři vývojové „ostrovy“ v UMu. Téma Designblok ve světle projektu Věci a slova si nepřímo říkalo o reflexi. Kdo dnes bude psát texty pro budoucí antologii mapující současnou (nad)produkci předmětů? Je to brzo, chybí nám patřičný odstup, abychom postihli současné dění? Čapek, Brouk, Chalupecký a další taky nečekali, sedmi set stránková publikace Věci a slova je živým důkazem. Rozhodně doporučuji.

Designblok vystřídal v listopadu první ročník Prague Design Weeku, který se profiloval jako událost pro české publikum nevídaná. Organizátoři navázali na sérii podobných akcí, které se konají v různých evropských městech. Čím tedy má být Prague Design Week (pokračování bude letos na jaře) jiný?

Sice nebylo nikde explicitně řečeno, že PDW má být alternativou k Designbloku, srovnání se však nešlo ubránit. V obou případech jde o komodifikovanou přehlídku věcí (ať profesionální či studentské), které bychom měli chtít. Designblok mohou zachraňovat zapomenuté či pusté městské budovy a prostory, které tato přehlídka vždy na podzim zabydlí a zviditelní. Ve výsledku se pak odehraje jakési absurdní drama, kde věci a hostesky tvoří spíše stafáž místům se silným geniem loci. Alespoň v případě secesního hotelu Evropa na Václavském náměstí.

Prague Design Week měl zachránit proces. Prague Design Week se zaměřuje na vyprávění příběhů designu a chce výsledný produkt ukázat jako proces od první myšlenky přes skici a prototypy až k hotovému výrobku, uvádí se na webu akce. Zde se nejvíce vnucovala otázka, jak proces zpřístupnit a zda je vůbec možné, aby akce splnila to, co avizovala. Nebylo to lehké a jistě, šlo o první ročník. Design Kino a přednášky designérů, které vhled do problematiky procesu nabídly, působily spíše jako doplněk k jinak tradičně pojaté přehlídce. Konala se navíc na stejném místě jako Designblok nebo Designsupermarket, v domě U Minuty na Staroměstském náměstí, kde se v cca 60 místnostech představila nová jména, nové tváře a produkty.

Např. poměrně bezvýrazná instalace světelných corianových objektů získala slovy autora nový rozměr. V obšírné přednášce autor popisoval náročný mentálně-technologicko-ekonomický výrobní postup. Návštěvník tak mohl zpětně docenit něco, co původně minul téměř bez povšimnutí. Setkání s autorem, osobní kontakt, vhled do kontextu, emoce a efekt ztotožnění s dříve anonymním produktem – ideální trik, který ovšem vyžaduje mnoho času. Jak prolnout slova (přednášky a kino) s věcmi (výstavy) již v expozici, aby se dosáhlo kýženého efektu? Jednu z možností ukázal projekt Psygnosis (vítěz PDW 2014), který instalaci doplnil videem, které suplovalo fyzickou absenci autora a zároveň stručně vysvětlilo, proč vystavená věc vypadá jak vypadá.

Ať už mluvíme o design thinking, procesu či příběhu, cítíme potřebu jisté rehabilitace designu jako praxe, která produkuje vizuálně vyladěné formy. Pohled do útrob konceptuální činnosti, sofistikovaných postupů a metod řešení nejrůznějších problémů – od produktových (viz např. nedávno vydaná kniha Design. Od myšlenky k realizaci) až po informační a komunikační – se nyní zdá být lákavější než pohled na finální produkty. Téměř po 25 letech si naše oborová diskuse všímá také slovesného významu anglicismu a snaží se znovu naplnit obsahem ono magické slovo design.

V dnešní komodifikované realitě, která stohuje věci a informace, může být zájem o narativní aspekty designu – proces, myšlení, strategie či příběh (zjednoduššeně řečeno proces) – logickým, čistě pragmatickým krokem, vodítkem pro orientaci v nadprodukci. Co si koupit, co konzumovat, s kým spolupracovat, koho obdivovat? Jak se pozná „kvalitní design“ a kdo je kvalitní designér? Gerojů současné vizuální kultury je čím dál víc. Každým rokem vzrůstá počet škol designu, soutěží, výstav, téměř každé naše větší město má nebo touží mít svůj designmarket, roste poptávka na trhu práce a přirozeně i větší konkurence.

Estetika informací a věcí ve výkladních skříních, v galeriích, na veletrzích a na webu k zhodnocení zřejmě už nestačí. Proces může být slepeckou holí, která osvětlí kvalitu produktu či informace. Je v tom i cosi bulvárního – pohled do zákulisí, s nadsázkou řečeno 13. komnata designu – osobní zpověď tvůrce, kreativní zápas mezi technologicko-ekonomickými mantinely. Potřeba vnímat design, který je blízký, lokální, autentický, z masa a kostí může být lékem na globální anonymitu – neosobní trendy a produkty, kterými je protkaný web.

Otázkou je, jak efektivně příběh designu vyprávět. Např. na Prague Design Weeku bych se spokojila jen s Design Kinem a přednáškami. Výstavy (ať komerční nebo nekomerční) jsou v otázce vyprávění stále velkou výzvou, jak ukázala (spíše tradiční) expozice Bienále 2014 stejně jako ambiciózní výstava Věci a slova nebo komerční přehlídka Prague Design Weeku. Ve všech případech mě doprovázely podobné pocity – propast mezi věcmi a slovy, mezi objekty v galerii a příběhy, které slova o věcech vyprávějí.

Řešením tedy není nalít nový obsah do staré formy, ale spíše přemýšlet nad novými kontexty, opustit zaběhnuté zvyky a uvažovat o formátech a místech komunikace s veřejností jinak. I za cenu, že převrátíme naruby komodifikované prostory či dekonstruujeme posvátný prostor bílé krychle.

PS: Na závěr si neodpustím poznámku, která by vydala na samostatnou úvahu. Mluvím o tématu, které je spjaté jak s produkcí designu a designéry, tak s recepcí a diváky – proces jako filtr, prostřednictvím něhož máme design vnímat. Narativní aspekty a tendence vnímat slovesný význam pojmu design nejsou pro náš kulturní kontext přirozené jako pro anglosaskou kulturu. Nezapomínala bych tedy na otázku obsahovou – co a kdo nám sděluje a v neposlední řadě taky proč. To se týká různých formátů, od konferencí přes publikace až po výstavy, protože mluvit o procesu se zdá být trendy (i s ohledem na nové formáty jako je TEDx, Pecha Kucha, Creative Mornings apod.) stejně jako bývalo svého času trendy chodit na Designblok.