Alan Záruba: Grafický design, vzdělávání a školy (2014)

Brněnské Bienále nabízí letos špičkovou ukázku nových cest poznání, komplexní pohled na vzdělávání v oblasti grafického designu a slibný příslib do budoucna.

Padesátileté Bienále

První československé Bienále užité grafiky (dnes Bienále grafického designu v Brně) se konalo v roce 1964 a jak se záhy ukázalo v následujících ročnících, rostoucí ambice přehlídky brzy přesáhly její prvotní lokální význam. Ve stejném roce, kdy na naše silnice vyjelo legendární „Embéčko“ (Škoda 1000 MB) a kina ovládly první české muzikály Limonádový Joe a Starci na Chmelu, byla v moravské metropoli představena výběrová výstava výtvarných prací, která naplňovala všeobecně rozšířenou touhu grafiků a výtvarníků měřit své výsledky v různých odvětvích výtvarných oborů a zapojit je víc do mezinárodního dění.

Hned od prvního ročníku byl zaveden systém duálního modelu výměny témat. Bienále propagační grafiky a plakátu se střídalo s bienále knižní grafiky a typografické tvorby vždy po dvou letech. Třetí ročník, konaný v roce 1968 pak ale přinesl nový, ve své době předtím neověřený experiment – bienále výstavnické tvorby. Úspěch české expozice v Bruselu a na Světové výstavě v Montrealu v roce 1967 umožnil oživení zájmu o toto téma u nás a na jeho pozitivní vlně se „svezli“ i organizátoři Bienále. I když se podobná akce už pak neopakovala, docela se zdařila, o čemž svědčí i uznalá reakce, ikony grafického designu 2. poloviny 20. století Ladislava Sutnara, který do Brna z Ameriky napsal: „Pokud moje paměť sahá, nikdo nikde se nepokusil ve formě výstavy o něco podobného. A zvláště v mezinárodním měřítku.“ Bienále se tak stalo známým i na druhé straně Atlantiku a dodnes je nejlepší přehlídkou grafického designu a typografie u nás.

Za uplynulých padesát let představila na Bienále svojí práci celá řada vynikajících designérů ze zahraničí a postupně snad i všechny osobnosti oboru na domácí scéně. V 70. a 80. letech měl soubor výstav Bienále víceméně zavedený charakter: vedle nejpočetnější kolekce prací domácích autorů se akce pravidelně účastnili v početné družině i designéři z Japonska a to díky dlouholetým přátelským vazbám na Jana Rajlicha staršího, osobnost české a brněnské grafické scény, který vedl organizační výbor Bienále Brno v tomto období. Mimo ně se na přehlídce představovaly hlavně práce ze zemí Střední a Východní Evropy (Polska, NDR, Maďarska, nebo bývalé Jugoslávie) a díky profesním, osobním vazbám i početnější kolekce z některých zemí Západní Evropy (např. z Francie, nebo Itálie). Od přelomu 20. a 21. století se organizace chopila nová generační vlna grafických designérů, která za předsednictví Aleše Najbrta rozšířila nabídku Bienále o nové progresivní formáty. Byly to hlavně výstavy z atraktivních designérských destinací – Tokyo, Velká Británie, Holandsko a USA v seriálu Work From… a později v prvním desetiletí 21. století také tématické výstavy koncipované jako přehlídky současných trendů od renomovaných zahraničních osobností designu (Peter Biľak, Rick Poynor, nebo Abbot Miller). Spolu s nimi mohli návštěvníci mezinárodního sympozia shlédnout prezentace etablovaných mezinárodních hvězd (jako třeba Stefana Sagmeistera, Gerta Dumbara, Jonathana Barnbrooka a mnoha dalších). Bienále se v této době rozvinulo do atraktivního, inspirativního, ale někdy možná až příliš exkluzivního formátu. Vlastní obor grafických designérů se mezitím začal ubírat trochu jiným směrem. Silnou stránkou celé akce vždy bylo, že zafungovala jako nastavené zrcadlo aktuálních pohybů a tak bylo logické, že po opětovné generační výměně jeho autorů a výrazném přílivu studentských prací se v posledních čtyřech letech celé zaměření Bienále opět změnilo. A to výrazně!

Letošní ročník je jiný!

Po padesáti letech se téma letošního 26. ročníku od všech předešlých liší jak v obsahové náplni, tak i formou prezentace soutěžních exponátů a podmínkami účasti. Na této změně mají hlavní podíl externí kurátoři Radim Peško, Adam Macháček a Tomáš Celizna – čeští designéři, kteří však nyní působí převážnou většinu času mimo republiku (ve Velké Británii, USA a Holandsku).

Hlavní expozice, dříve zaměřená na prezentaci výběrové kolekce profesionálů, obrací nyní svůj primární zájem naopak na studenty, způsoby studia a vzdělávání v oblasti grafického designu a typografie. Sami autoři jí popisují následovně: „Jde o mimořádnou a komplexní sondu do školního prostředí, které, jak víme formuje názor, a tudíž i ovlivňuje podobu grafického designu. Cílem však není představit nějaký konkrétní výsledek, ale spíš se soustředit na konkrétní proces výuky a kontext vzniku, podívat se pedagogickou práci profesionálů v této oblasti jinak.“

Celý koncept je v tomto ohledu realizován do nejmenších detailů. Počínaje výstavním mobiliářem všech dílčích výstav Bienále – prostřednictvím ukázek nábytku a jiných trojrozměrných předmětů, které slavní designéři Max Bill, Geritt Rietveld a další navrhli pro svoje školní ateliéry (na nich jsou v brněnské budově UPM instalovány vybrané exponáty). A konče bohatým letním programem prezentací českých a zahraničních vysokých škol v Mistodržitelském paláci. Tzv. OFF program nabídne v průběhu Bienále až do jeho zakončení 26. října přednášky, happeningy a prezentace různorodé kvality a zaměření od jednotlivých školních ateliérů a mladých skupin studentů ze všech koutů Evropy. V první várce, kterou jsem měl možnost navštívit při otevření Bienále, jsem si připadal jako na nějakém vizuálním bazaru. Na stěnách i podlaze jsou přilepené volně koncipované typografické výkřiky a plakáty, na jednoduchých stolech jsou úhledně sešikované tituly sbírky knižních titulů, v prostorových audiovizuálních instalacích se na vybělené stěny původně barokního kláštera promítají futuristické vize mladých tvůrců. Ti byli většinou u svých exponátů i přítomni a s návštěvníky se snažili živě diskutovat. Přitom se klidně pustili do odpolední svačiny, nebo pustili do svojí kóje nějakou oblíbenou skladbu, která zmíněný dojem neformálního expozé z celé přehlídky OFF Programu ještě umocnila.

Práce studentů vybrané do hlavní expozice poukazují na dvě věci. Jednak, hranice mezi profesionální a studentskou prací je dnes už jen obtížně rozeznatelná a na výstavě jsou některé představené práce daleko více zatížené stylovými klišé a profesionálními trendy, než by člověk znalý věci na první pohled od školních prácí očekával. Jen jejich menší část se nějak zabývá experimentem v pravém slova smyslu a vybočuje svým charakterem, nebo navrženými možnostmi zpracování z mainstreamové profesionální tvorby, kde spíš vládne hardware a software, než mozek a myšlení designéra.

Jak vystavovat grafický design?

„Vzdělávání znamená individuální rozvíjení dovedností, znalostí a porozumění, ale i celospolečenskou aktivizaci a přeskupování zdrojů a lidí“, píše se v úvodu jedné z doprovodných výstav Bienále s názvem Off-White Paper. Brilantní prezentace statistických dat o grafickém designu a vzdělávání jak se projevovaly v posledním desetiletí na Bienále v Brně v podání jihokorejských designérů Sulki & Min Choi je jakousi aktuální vizuální čítankou. Ta navazuje na první pokusy o vzdělávání nejširších společenských vrstev z 30.–50. let minulého století prostřednictvím typografické obrazové statistiky všobecně známé pod zkratkou Isotype. Sama o sobě představuje jednu z možností jak propojit společensko-vědní výzkum a metodiku obrazové vizuální komunikace. I další doprovodné výstavy jsou inspirativním a experimentálním počinem nových kurátorů Bienále a tématicky leděné přímo ke studiu vzdělávacího procesu, myšlení a konceptu tvorby. Francouzský grafik, žijící v Amsterdamu Rudy Guedj proměnil stěny Atria Pražákova paláce ve školní tabule a celý prostor v imaginární učebnu, kde probíhá prostorový dialog jeho vizualizací tří vzdělávacích paradigmat – Akademie (A), Bauhausu (B) a Současnosti (C – Contemporary). „Vzít si linku na procházku“ – výstava brazilské autorky Niny Paim, která žije a pracuje v Berlíně zase proměnila celé přízemí Pražákova paláce na experimentální prostor, kde mapuje způsoby a směry ve výuce designu. Na stěnách jsou velkými barevnými špendlíky připevněny papíry různých velikostí i tvarů a na nich jsou prezentována zadání ve výuce designu. „Úkoly jsou jako hádanky, podněcují myšlení a vyžadují řešení, zatímco zároveň nepřímo vymezují a formulují představy o designu“ zmiňuje autorka v úvodu své výstavy.

Jediné dvě expozice, které se tak či onak vzdalují principu experimentu a více se přibližují klasickému pojetí, které jsme byli zvyklí vídat na Bienále v předchozích dvaceti letech, je výstava osobnosti českého grafického designu – profesora UMPRUM Rostislava Vaňka a laureátů uplynulého ročníku Bienále – holandských designérů Lindy van Deursen a Armanda Mevise. I ty však netradičním způsobem instalace svých exponátů a ironizující nadsázkou chtějí vlastně popřít klasické výstavnické principy. Jsou pravým opakem toho, na co jsme zvyklí z uměleckoprůmyslových muzeí či specializovaných výstav grafického designu.

Celé Bienále v Brně tak nabízí ve své ideové rozmanitosti a široké škále témat skutečně hodně nápadů jak prezentovat a zabývat se grafickým designem i jak ho vystavovat. Z přehlídky, která vznikla před padesáti lety z potřeby prezentovat rozvíjející se výtvarný obor, se v letošním pojetí stala veřejná učebna virtuální uměleckoprůmyslové univerzity pro 21. století.