Designreader
11 2 2019 / Rubato

Arthur Jafa zachraňuje Náprstkovo muzeum

Tak nám na Ministerstvu kultury přiklepli peníze na rekonstrukci Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur! Ono vám to zprvu možná připadá jako dobrá zpráva, ale to vás přejde, když si uvědomíte, že je toto muzeum jedinou muzejní institucí v České republice, která se věnuje hmotnému i duchovnímu odkazu neevropských civilizací a trvale tak upozorňuje na stálé a nezastupitelné místo mimoevropských národů ve světových dějinách, jak si dovoluji téměř doslova tuto instituci citovat. A co budeme dělat teď? Vždyť nám ji při té rekonstrukci zavřou! Místo mimoevropských národů je nezastupitelnéa instituce je to v naší zemi jediná. Mračna nad našimi hlavami se hrozivě zatáhla, když tu, díkybohu, v Galerii Rudolfinum zajistili náhradní program a já mohl povážlivě se rozvírající díru po mimoevropských národech rychle zacelit.

Bývaly doby, kdy nám mimoevropské umění kromě Náprstka dováželi také naši milí modernisté a kdy jej v galeriích vystavovali jako ti zlí, bílí nadřazení páni kultury. Velké dřevěné masky, autor neznámý, jistě si pamatujete, Breton se s tím taky fotil. Dnes si nám však, díky globalizaci umění, dováží své vlastní umění sami mimoevropští domorodci a mají svá jména. Jeden z nich, Arthur Jafa, přivezl svou sbírku videí a fotografií do Galerie Rudolfinum, aby nám, jsa sám černochem, představil již tradičně své soukmenovce žijící v Americe, kam přesídlili z Afriky. A přivézt video, zdá se, není ani v dnešní digitálně-cloudové době nic snadného, a tak můžeme mít my milovníci etnografie spolu s ředitelem galerie radost „ …že se nám do Prahy mimo jiné podařilo získat Jafova klíčová díla: osmiminutové video APEX, ve kterém se střídají stovky obrazů objektů, lidí a událostí a zejména o minutu kratší Love is the Message, The Message is Death. Jedná se o video poskládané ze záběrů z koncertů, pochodů, policejních zásahů nebo scén z YouTube, které Jafa sestříhal na hudbu skladby Ultralight Beam od Kanye Westa inspirovanou gospely. Jeho uvedením se nám podařilo rozšířit i původní pojetí výstavy v The Serpentine Galleries.“ Nebylo to lehké, ale jistojistě s myšlenkou na nezastupitelné místo mimoevropských národů ve světových dějinách se to podařilov jednom odstavci hned dvakrát. A my si tuto etnografickou výstavu můžeme vychutnat.

Při prvním pohledu do instalace by se mohlo zdát, že je Jafa normální negerský čórkař. Kam se podíváte, tam vykrádačka. Tu video z YouTube, tam zas fotky z Instagramu, tady fotky z časopisu, tam zas hudba. Jenže, milej pane, to je současné umění, víme? Dokonce je to jeho kvalifikační předpoklad. Apropriace – pučim si fotku, jo? a zvětším to na velikost tři krát šest metrů, protože jenom tak funguje i obyčejná fotka jako působivý obraz, a nevrátim, ju? Archivní obrat – tady se krade v minulosti a dává se to na hromady a do šanonů, které se vystavují jako Ježíšovy ostatky. Proč ne, na tom je nakonec etnografické muzeum postaveno – přiveze se autentické zboží a to se vystaví jako reprezentant toho kterého kmene, národa. Všecko cajk. A totéž můžeme na výstavě vidět i my: za podkresu současné hudby nám před očima letí stovky vypůjčených autentických záběrů černochů a černošek při činnostech a situacích, jaké si jen dovedete představit. Díváte se na to a dostáváte zprávu o minulosti a současnosti jednoho amerického etnika, které má na diváka zřejmě působit (a zde je zásah umělce) jako nezkrotná temná síla (tedy pokud je venku zrovna tma, protože jinak máte plátna kvůli nestíněnému prosklenému stropu seshora nasvícená a pěkně vybělená…). Vcelku je to tedy jednoduché. Ale kdyby tomu snad někdo chtěl nerozumět, tak zde totéž přeloženo do současného kurátorského metajazyka: „Ve svém filmovém díle Jafa zpřítomňuje obraz afroamerické identity a kultury prostřednictvím rozsáhlého spektra současných snímků a nalezených záběrů. Jafa přináší odpověď na otázku, co to znamená být součástí složitého terénu černé reprezentace a potažmo tak terénu jakékoli jinakosti. Snaží se převyprávět historii afroamerické vizuální estetiky a přispět tak k otevření tohoto tématu v novém horizontu. Jeho směs segmentů známých ikon a historických událostí černošské kultury a anonymních těl v různých emocionálně vyhrocených stavech nadšení a zoufalství přináší syntetizující pohled na americkou historii života černošské komunity. Zároveň se Jafa snaží upozornit na – či emancipovat – sílu, kterou skrývají módy africké exprese. Jeho tvorba je přímo prostoupena odkazy – od afrického sochařství Fang po podomní bary s hudbou a hazardem v deltě řeky Mississippi, od Duchampova pisoáru po jazz.“ – Velmi syntetizující, asi jako když se vám povalují hromady knih po pokoji.

Šel jsem si na toaletu opláchnout obličej ve studené vodě, trochu se mi z toho zamotala hlava. Cestou domů jsem si představoval, jak vyvážím fotky a videa cikánů podkreslené cikánským rapem do Ameriky na výstavu současného umění do MoMY, ale pak jsem si vzpomněl, že mi k tomu srovnání chybí poslední kvalifikace: nejsem cikán. A i kdybych byl, nebyl bych součástí dostatečně globalizovaného národa, tak jako jí Jafa je. A to mu nakonec za pomoci klišé současného umění dovoluje spektakulárně žonglovat s utrpením vlastního etnika.

 


Upozornění na závěr (trochu pozdě, že?): výše uvedený text místy pracuje s nekorektními výrazy, s nadsázkou a s humorem, jež jsou součástí běžného života, a předpokládá, že součástí tohoto života je i čtenář a že navíc není idiot.

 

Jaroslav Tvrdoň je nakladatelem Rubato.

Doprovodné obrázky pocházejí z výstavy Arthura Jafy v Galerii Rudolfinum.