Cucání a mačkání

Když cucám bonbón, především tvrdý bonbón, který tak rychle nepodléhá zkáze žvýkání a slin, nepředstavuje jediný počitek jeho chuť, ale stejně intenzivně i tvar a textura povrchu. Jazykem obracím v dutině ústní zvláštní útvar, který nepřináleží tak docela do řádu jídla a běžné existenční potřeby, ale vyvazuje se z účelovosti směrem k (proto)estetickým kategoriím určitého typu ohledávání světa. Toto ohledávání je dvojího typu: slastné setkávání s cizorodostí, kterou mám částečně ve své moci (v dutině svého těla) a poznávání primárního typu – poznávání bez odstupu, bez symbolické distance.

Tímto poznávacím potenciálem se vyznačují dětské hračky pro kojence – různá ta kombinovaná šustítka, mačkátka, kousátka a lesknoucí se zrcadlíčka. Kojenec se už v raném stádiu vývoje věnuje gnoseologické aktivitě a rozvíjí se zároveň i jeho kapacita ur-soudnosti. Tato ur-soudnost, pra-estetika pak provází člověka celým životem ve zkušenostech částečné zainteresovanosti a částečné nezainteresovanosti – slast z vůně jídla, jíž zažívám, i když jsem sytý, pohled na ženské křivky, i když nejsem sexuálně napjatý. Jde o nedistancovanou soudnost nad zážitky, které se hluboce vepisují do mého těla, ačkoliv v té chvíli není v plánu organismu naplňovat nějakou funkční potřebu.

Za každou hezkou ženou se ohlížím ne proto, že bych s ní chtěl okamžitě souložit, ale proto, že tento pohled rozněcuje poloestetický a polopudový stav hlubinných vrstev psýchy. I žmoulání a ocucávání, svírání a cupování iniciuje a rozněcuje tyto stavy polo-slasti a polo-poznání (či estetického kontemplování).

Samuel Beckett ve svém antirománu „Molloy“ věnuje rozsáhlou pasáž zvláštním libůstkám svého hrdiny ocumlávat omleté oblázky z břehu moře. Molloy si plní kapsy těmito ústními dráždidly slasti, střídá jednotlivé tvary, vychutnává jejich kamennou příchuť, hutnost, hrbolky i hladkost. Uchyluje se se svým potěšením do pobřežních jeskyní, kde celé hodiny přemílá ve vnitřním prostoru úst, tedy též v jakési vnitřní jeskyni, relikty paměti přírody, jakýsi zkamenělý čas, jehož zpomalení a neustálé zpomalování je jinak základním rozměrem Molloyovy existence. Molloy se plazí v příkopech u silnic, s pomocí berlí se v leže posunuje lesem. Kapsy přitom stále plné onoho zkamenělého, vychutnávaného času, který nikdy v rámci jeho života nemůže ubývat, nemůže být spotřebován. Molloy se pomalu znehybňuje, mění se ve fosilii.

Jinou zkušenost žmoulání v ústech zažívá hrdina románu „Hlad“ od Knuta Hamsuna. Tato figura, téměř již zcepenělá hladem a vyčerpáním, přežvykuje dřevěné hobliny, které nachází u předměstských pil, saje z nich příchuť přírodní mízy, hledá v nich tedy život a růst, zatímco Molloy saje nehybnost. Hrdina „Hladu“ nakonec prchá za oceán, za přežitím, jídlem a prodloužení fyzické existence.

Z úplně jiných důvodů cucají různé objekty (vlastně objekty touhy) surrealisté. Ve filmu „Přežít svůj život“ od Jana Švankmajera se hlavní postava dítěte/zralého muže pídí po své matce/milence s pomocí přežvykování držadla staré matčiny kabelky, která je nasycena jejím pachem, je v ní přítomna její fyzická blízkost, která v „realitě“ už byla převrstvena smrtí (sebevraždou). Hrdina Švankmajerova filmu saje načichlé madlo, uléhá s ním v ústech v úkrytu snů, pach a chuť žvýkaného madla jej přenáší do polo-imaginární minulosti respektive do paralelní přítomnosti; matka se skrze kožené madlo vrací ve své fyzické žádoucnosti.

Nesmíme zapomínat, že madlo, kameny atd. v ústech znamenají též roubík, bariéru, hranici slov, přehradu pro kladení pojmů, nástroj umlčení racia. Není náhodou, že slavná portrétní fotografie Samuela Becketta jej zachycuje s roubíkem, který se zařezává hluboko do úst, likviduje proud srozumitelných slov a otevírá cestu chroptění.

Polská sochařka Alina Szapocznikow sbírala rozžvýkané ne-tvary žvýkaček, schraňovala je jako inspirační zdroje pro svoje artefakty tematizující rozklad tvaru, z jehož protoplazmatické zčernalé kaluže občas vyrašily tělesné relikty a fetiše – útvary rtů na vyživujících stoncích apod.

Cucání i mačkání užívá tvar tak, že jej obklopuje, ruší perspektivní distanci (a pojmovou distanci). V ústech a dlaních se odehrávají drobná tvarová dobrodružství, události. Nejde však o vlastnění, ale o bezprostřednost. V dlani mačkal sochař Hans Arp bez jakékoli racionální a vizuální kontroly žmolky hlíny, z nichž vznikaly otisky kontra-konstruktivního hnětení; z těchto in-forem pak povstávaly bronzové zvětšeniny, monumentalizované záznamy sebeprožívání, zvětšeniny intimity, odlitky ohmatávání sebe sama s určitou překážkou či s určitým partnerem v podobě svébytné matérie.

Už dříve sochař Auguste Rodin tematizoval hnětení jako jeden ze základních principů sochařské práce (té plastické, nikoli skulptivní) – jeho sochy s ikonografií ruky svírající postupně se rodící tvar ukazují základní moment sochařské kontra-optické slasti, kdy dotýkání se povrchů a zabořování prstů do hloubky hmoty evokuje samozřejmě sexuální zkušenost propátrávání těla, jeho skulin a výstupků, jeho měkkosti i konzistence.

Fotograf Brassai zaznamenával zhroucení tvarů sežmoulaných jízdenek, povstávání stopy nekontrolovaného dotyku, této cesty k „id“, této cesty k předkonvenčnímu tělu.

Dnes hněteme různé antistresové míčky, abychom se vyvázali z paměťových retrospektiv respektive z projektování budoucích úkolů. Hněteme a hněteme.

V ústech si pohráváme s hleny, žvýkačkami, betelem, náustkem dýmky. Nic z toho nemá být spotřebováno, ale prožito ve svém „reálnu“. Některé bonbóny a cigarety při zmáčknutí vydávají slastný zvuk „plop“ – pomlasknutí, evokující polibek, zvuk vzduchu stlačovaného podtlakem ve vulvě při souloži, plesknutí do zadečku atd. Někdy se též cucají amulety, psi žmoulají prasečí uši. Prázdná ruka či prázdná ústa jsou připraveny k racionálnímu výroku, k symbolizaci. Tělesné dutiny a schrány vyplněné neredukovatelnou hmotou pociťují blízce a plně samy sebe a svět v jeho pružné i pevné bytnosti. Na tomto základě pak vznikají snad i pomačkané plody architektury, designu, módy apod. – a to nejen v jejich profesionální sféře, ale taktéž v oblasti amatérské produkce fetišů, memorábilií a dalších „věcí“, které hrají důležitou roli v rámci sebe-identifikačních pokusů (ohmataní plyšáci, rozšmaťhané pantofle, sepraná trika…).