Diskuse pro diskusi?

V září se v brněnské kavárně Morgal v Místodržitelském paláci konaly dvě diskuse. Jedna o vizuální identitě Moravské galerie v Brně, druhá na téma zpřístupnění rozsáhlé sbírky grafického designu, kterou Moravská galerie disponuje.

Sice se nic nevyřešilo a návštěvníci možná mohli odcházet s neuspokojivým pocitem, když se mluvilo např. o vizuální identitě Moravské galerie. V první diskusi se sešli osobnosti jako Rostislav Koryčánek (bývalý ředitel brněnského Domu umění, nyní novopečený zaměstnanec Moravské galerie v Brně – kurátor a vedoucí metodického centra CENS), Ondřej Chrobák (kurátor Moravské galerie), Lukáš Kijonka (grafický designér, vedoucí Ateliéru grafického designu 1 na brněnské FaVU) a Jan Press (ředitel Moravské galerie). Má se změnit vizuální identita Moravské galerie, případně za jakých okolností, bylo otázkou podvečera. Téma implikovalo jisté změny, které uvnitř instituce probíhají s nástupem nového ředitele. Trochu jsem se obávala, že se bude spíše apelovat na to, aby se stávající vizuální styl od studia Side2 přizpůsobil novému vedení. Často se stává, že se s nástupem nových ředitelů mění i vizuální styl, což je gesto mnohdy velmi prázdné a neúsporné, zvláště pokud se neodehraje ideová či systémová změna uvnitř instituce či firmy. Ačkoli šlo o téma na první pohled designérské, úvahy po celou dobu kroužily okolo problému – co je vlastně identitou Moravské galerie a jak by se měla tato brněnská instituce do budoucna profilovat s ohledem na komunikaci s návštěvníky. Ukázalo se, že ani novopečený ředitel v této věci nemá jasno, natož aby se měnil celý vizuální styl instituce. Uvědomění si této složité problematiky je v podstatě výstupem této diskuse. Zdá se to na první pohled málo, ale není. Celý podvečer mohl působit jako mlácení prázdné slámy, diskuse byla však hodnotná proto, že jsme se veřejně dozvěděli o interních problémech této muzejní, příspěvkové organizace.

Impulz k diskusím vznikl díky aktivitě Meet Czech Design, seriálu celorepublikových akcí o designu, které pro brněnské publikum připravila Žaneta Drgová (grafická designérka, kolegyně Lukáše Kijonky na brněnské FaVU). První téma diskuse vzešlo víceméně z nápadu Moravské galerie v Brně, druhé pak reagovalo na studentský diplomový projekt designérky Petry Roubalové, která se ve své bakalářské práci zabývala tím, jak zpřístupnit sbírky grafického designu Moravské galerie. Petra Roubalová vytvořila svoji ideovou a designérskou verzi online katalogu sbírky a pojmenovala ji jako Archív Bienále Brno. Jen málokdo dnes ví, že sbírka grafického designu čítá nyní asi 50 000 exemplářů a prostřednictvím Mezinárodního bienále grafického designu se od 60 let každé dva roky doplňuje.

Diskuse se vedle Petry Roubalové, Jana Presse, Marty Sylvestrové (vedoucí oddělení grafického designu a kurátorka Moravské galerie) zúčastnil i Zdeňek Kvasnica (grafický designér) a Jan Zálešák (kurátor a teoretik umění). Od sbírky grafického designu se debata dostala k obecnějším otázkám elektronických katalogů na internetu. Překvapivé bylo zjištění, že Moravská galerie (též jen MG) měla na svém původním webu od roku 2004 do roku 2009 online katalog sbírek – tzv. Mikrogalerii. Když se pod vedením Marka Pokorného chystal projekt redesignu vizuálního stylu MG, s touto e-galerií se nepočítalo. Údajně nebyla kompatibilní s operačním systémem nově vznikajícího webu. Bývalá ředitelka Moravské galerie Kaliopi Chamonikola se snažila využít interaktivitu nových médií pro prezentaci Moravské galerie (na internetu a v interaktivních panelech ve stálých expozicích). Pro Marka Pokorného nebyl zřejmě tento trend prioritou. Pro leckoho to může být zvláštní. Dnes, kdy jsou online sbírky muzejních institucí běžným prostředkem ke komunikaci s návštěvníky (od laiků až po odbornou veřejnost) a mimo jiné i účinným marketingovým nástrojem. V roce 2004, kdy byla Mikrogalerie na webu MG spuštěna bylo zřejmě ještě příliš brzy na podobné progresivní kroky. MG byla po Národní galerii v Praze druhou institucí u nás, která tuto službu tehdy návštěvníkům nabízela (dnes nemá e-galerii ani jedna z těchto institucí). Marek Pokorný údajně projekt Kaliopi Chamonikoly zastavil z finančních důvodů, protože bylo velmi nákladné jej udržet v chodu.

Změnila se doba a Jan Press si v jistém smyslu marketingový potenciál prezentace sbírek na internetu uvědomuje (především se změnily i technologické nástroje, který proces urychlují). Dokonce až do té míry, že by chtěl přistoupit na dohodu se společností Google, která prý instituci zajistí veškerý potřebný servis pro prezentaci. Je to prý úsporné řešení. Z publika se ozývaly protihlasy a obavy z poskytnutí veřejných dat k profitu soukromé nadnárodní firmě. Prezentace na Googlu vytvoří pro Moravskou galerii v Brně image, nikoli však účinný nástroj k vyhledávání v databázi, což byla idea původní e-galerie a archivu Petry Roubalové.

Celou diskusi provázela otázka financování a starost ředitele o rozpočet instituce. Nejproblematičtějším momentem se ukázala digitalizace dat. Do designérského konceptu Petry Roubalové nezapadají starší digitalizovaná data v takové podobě, jak je má instituce k dispozici. Autorka z pozice své profese přirozeně uvažuje i o estetické stránce věci a svůj archiv pojala zároveň jako webovou galerii historie grafického designu ze sbírek MG. Realizace tohoto projektu by tedy předpokládala připravit některá data nově. Nekvalitní obrázky, na kterých jsou exponáty mnohdy i perspektivně zdeformované naopak nevadí kurátorovi Janu Zálešákovi, který databázi vnímá jako studijní materiál, kde obraz ilustruje textové informace a fakta. Pokud by se Jan Press měl držet standardů ostatních muzejních institucí, znamenala by nová digitalizace zakoupení špičkové, drahé technologie, což si Moravská galerie nemůže v tuto chvíli dovolit. Situaci efektně rozčísnul Zdeněk Kvasnica, který poukázal na technologicky úsporné varianty. Jednak by stálo za to prozkoumat, zda je dnes programátorsky nefunkční (jak naznačil Jan Press) původní projekt Mikrogalerie. Pokud by se mohlo navázat na něco, co už Moravská galerie má, celý proces by se mohl zlevnit. Dnes je rovněž možné kvalitně nafotit cokoli s pomocí smartphonů a aplikací, které v několika sekundách vyváží barevnost či případné deformace objektů. Tím by se mohl vyřešit problém s nákladnou scanovací technologií. To by znamenalo zvolit jiný přístup k digitalizaci, protože tak jak se dnes exponáty scanují a fotografují, vyžaduje mnoho času a energie. Na tuto činnost si Moravská galerie najímá dobrovolníky z řad studentů a obvykle se scanuje i v tiskové kvalitě (což celý proces zpomaluje) pro případ, že by byla potřeba fotografie artefaktu do tišteného katalogu. Proč by se, nadsázkou řečeno, nemohlo digitalizovat iPhonem? A když budou potřeba ultrakvalitní tisková data, nascanují se extra?

Možná si to my, co nevidíme do zákulisí, představujeme příliš romanticky, jednoduše, možná jsme naivní a možná tu taky jde o střet zájmů, strach ze změny, která by zpochybnila zavedené pořádky a standardy v této velké byrokratické instituci. Cokoli za tím je, není v tuto chvíli podstatné. Klíčové je, že se obě diskuse odehrály a zástupci instituce byli ochotni se o svoje problémy a nedostatky s veřejností podělit. Toto gesto přirozeně reflektuje trendy současné muzejní praxe, které diskutují význam a funkci muzea v současné společnosti s ohledem na služby návštěvníkům. Ve snaze překonat zastaralý model muzejní instituce jako depozitáře děl minulosti, které je orientováno především na interní problémy instituce, se nyní muzea orientují také opačným směrem. Změna hlediska Moravské galerie se pomalu ale jistě dostává do širšího povědomí. Nový ředitel Jan Press se snaží aktivovat komunitní život v Brně, od „otevřených dveří“ Místodržitelského paláce počínaje, spoluprací s Fakultou výtvarných umění konče.

Myslím, že téma zpřístupnění sbírek, potažmo sbírky grafického designu, by si zasloužilo další pozornost. Ať už je váš zájem čistě fetišistický, profesní, studijní nebo vědecky motivovaný, neměli byste chuť se pohodlně brouzdat depozitářem Moravské galerie? Teď už jen zbývá, aby se podobné konfrontace opakovaly a veřejná diskuse ústila do praktických řešení.

Další otázka, která z této diskuse vyplývá je rovněž PROČ vytvářet online katalogy muzejních institucí? Protože to dělají ostatní, protože je v tom je skrytý marketingový záměr? To je téma na samostatný článek. Z živé diskuse jaksi přirozeně vyplynulo, že otázkou je především JAK a z jakých finančních zdrojů.

Myslím, že Google není řešení, jak z ideového, tak funkčního hlediska. Peníze ne vždy jsou vhodným argumentem a proto říkám, že je to především o vůli.