V reklamě na nějaké dámské vložky je několik žen zavěšeno za nohy na větvi stromu a protože mají mezi nohama správný výrobek, neuteče ani kapka tam, kam nemá. Vlhkost se krásně absorbuje. Kapka v tomto případě směřuje vzhůru do vaty a nezlobí, spíš si hraje. Ženy si také hrají a nezlobí. Smějí se jako blázni.
V různých masmediálních reprezentacích je většinou motiv kapky spojen s pozitivními asociacemi. Kapka zde neznamená potřísnění, ale mnohdy naopak čistotu, přírodu, radost. Z obrazu kapky lze vyčíst sílu přírody, která se projevuje nejen tím, že jde často o kapku přírodní či kvazi-přírodní kapaliny jako je voda nebo třeba šampon s údajně přirozenými látkami, ale hlavně tím, že téměř dokonalý tvar kapky směřuje povětšinou k základně, k životní bázi – zemi. Kapka také v některých reprezentacích celou Zemi obsahuje a představuje tedy obraz celku života, jeho uzavřenosti (nebo spíše holismu), ale též důvěrné blízkosti, průzračnosti á la křišťálová koule, jež tvoří nejen tvarový, ale i časový celek. Věštecká křišťálová koule synchronizuje přítomnost s budoucností i minulostí, je ve své transparentnosti a celistvosti zárukou pokračování cyklu, tedy říká, že nějaká budoucnost nastane.
Kapka padá k zemi a zároveň tuto zemi sumarizuje a činí důvěrnou, čitelnou, obsáhnutelnou. Tyto metafory se vyskytují v reklamách na nápoje, kosmetiku, ale též v sociální reklamě a jiných masmediálních produktech. Kapka není však jen uzavřená, ale také aerodynamická, její tvar naznačuje pohyb. Jedná se o základní typ pohybu mezi nahoře a dole, mezi nebem a zemí, o vertikální dynamiku zúrodňování či oplodňování (podobně – viz Úranovo semeno, z něhož se po dopadu do mořské pěny zrodila krásná Afrodita – i když na začátku tohoto pohybu bylo kastrační násilí a nikoli reklamní selanka).
Slzy existují různé: slzy bolesti a radosti, slzy vychýlení z emocionální rovnováhy. Slzy pak představují indexový znak psychické změny a dynamiky, důkaz vnitřního pohybu (kapku vnitřní bouře), ale mohou též tvořit šperk na tváři cituplné ženy (tak je fotografoval Man Ray). Třeba na tváři Mater Dolorosy září slzy podobným leskem jako nebeský Jeruzalém svatého Jana; nejsou tedy symbolem jen bolesti, ale též vítězství (nad smrtí). Skrze tyto slzy pohlížíme do budoucnosti; tváře Panny slzy krášlí. Možná jsou slzy na její tváři jiné než na líci Máří Magdalény, možná představují borduru mezi minulostí a budoucností…
Kapka, která v sobě potenciálně obsahuje i slzu, je tedy silný, obsažný symbol. Ostatně banální, stále se opakující reklama a masová kultura pracuje záměrně a často se silnými symboly, které odkazují k tématu hranice mezi životem a smrtí, mezi spásou a zatracením (spása skrze příslušný produkt atd.). V masových reprezentacích nejde o nezávaznou zábavu; reklama může být účinná jen díky zadírání se pod kůži, díky silné manipulaci osudovostí. Jinak nejde o reklamu v pravém slova smyslu, ale o pouhou inzerci či naopak o více či méně dobré umění, tedy o něco, co se netýká osobní existence se vší naléhavostí (v případě onoho méně dobrého umění). Reklama a (další) ideologická reprezentace staví právě na existenciálním efektu více než na existenčním; reklama je silná díky silným hrozbám a silnému vydírání, s nímž operuje.
Nebudeme podrobně rozebírat historické a kulturní souvislosti motivů kapky a slzy, archetypy a stereotypy v pozadí, jimiž je masová kultura při vší své nevědomosti respektive podvědomosti přeplněna (tedy nejen v případě kapky, že). Nakonec přidáme ještě jednu poznámku o tvaru kapky. Kapka ztělesňuje obrácenou suverenitu, obrací symbol moci k zemi (naopak – na malé základně žezla jako symbolu dominance ční hmota, suma ovládaného, která směřuje vzhůru – kapka je tedy žezlem, které skleslo dolů). Kapka směřuje většinou dolů, k podřízení, k vazalství, k uznání dominance toho, co nás přesahuje (přitažlivost…). Kapka není symbolem našeho vzmachu, odpoutání, ale naopak symbolem podřízení se autoritě (dnes vesměs nikoli božské, ale komerčně-ideologické).
Vztah mezi dole a nahoře tematizuje masová kultura často a tím pracuje na ovládání, přislibuje, vytrhává z neutrality či „demokratičnosti“ horizontály. Dámské vložky sice ve zmíněném příběhu absorbují směrem nahoru, ale to je spíš iluze odpoutání (dámy samotné díky zavěšení na stromě nejsou zrovna moc akceschopné).
Takže nemusí pršet, jen když kape.
Václav Hájek je teoretik vizuální kultury působící na Kreativním modulu Fakulty humanitních studií UK, autor průkopnického blogu maly-teoretik.eblog.cz a autor knihy esejů o vizuální kultuře Jak rozpoznat odpadkový koš.