Bienále jako proces (2012)

Bienále Brno letos už po 25. přináší nejnovější trendy grafického designu. Nový, mladý organizační tým v čele s Radimem Peškem navzdory očekávání neprovedl žádnou revoluci. I nadále zůstávají nosnými pilíři bienále soutěžní přehlídka, výstava hostujícího kurátora, sympozium a pocit, že bienále je stále akcí pro designérskou komunitu. Nicméně cosi jiného, pozitivního se plíživě vtírá.

Jedním ze současných trendů designu je sebereflexe, tázání se po smyslu a povaze designérské praxe. „Můžeme sledovat posun od tradičních výstav prezentujících designérská portfolia směrem k výstavám, které se zabývají sebereflexí designu jako procesu, zkoumání svých možností a postupů. Proměňuje se role nebo dokonce definice designéra, který sám sebe vnímá zároveň jako umělce, editora, kurátora, spisovatele, nakladatele, sběratele apod.,“ říká korejská designérka Na Kim, předsedkyně výběrové poroty BB. „Já sama to vnímám pozitivně, neboť to otevírá nové možnosti tvorby, smazává se hranice mezi jednotlivými oblastmi a designérský proces se otevírá experimentování a odvážné spolupráci napříč obory. Domnívám se, že jádrem takového pojetí designu je představa ,odmítnutí odborníkaʻ a ,důvěra ve spolupracovníkaʻ, víra ve spolupráci mezi různými oblastmi,“ dodává Na Kim v rozhovoru, který vyšel v časopise A2.

V tomto myšlenkovém ovzduší vznikalo letošní bienále. Organizátoři si kladli otázky po smysluplnosti pokračování mezinárodní soutěže, a proto změnu prodělala právě soutěžní přehlídka. Zrušili členění exponátů do národních sekcí a opustili model cyklicky se střídajících ročníků podle kategorií – knižní a plakátové bienále. Designéři letos poprvé mohli do soutěže odeslat jakékoli práce napříč spektrem formátů a médií grafického designu. Hlavní pilíře bienále – soutěžní přehlídka, sympozium a výstava hostujícího kurátora jsou nyní vzájemně vybalancované a celá akce je koncipována jako souhrn paralelních událostí srovnatelného významu. Soutěžní přehlídka je oslabena ve prospěch ostatních výstav. V důsledku je pak BB stravitelnější a rozmanitější.

V každé z budov Moravské galerie pak najdeme vždy dva svébytné kurátorské projekty, diskutující specifické problémy designérské praxe v určitém sociokulturním prostředí. Práce z Kalifornie kurátora a designéra Johna Suedy v Pražákově paláci můžeme konfrontovat se zajímavým počinem holandského studia Experimental Jetset o hnutí Provo, které v 60. letech rezonovalo ve veřejném prostoru Amsterodamu. Zážitek ze soutěžní přehlídky v Uměleckoprůmyslovém muzeu můžeme obohatit o konceptuálně náročnější expozici Khhhhhhh skupiny Slavs and Tatars, zabývající se vztahem jazyka, kultury, vzdělávání a pokroku. V Místodržitelském paláci nás čekají dvě výstavy zaměřené na českou uměleckou a designérskou praxi – monografická výstava Květy Pacovské a výstava Dar – Husák trávu nekouřil zkoumající fenomén českého hudebního plakátu od 70. let do současnosti.

Listování dovoleno
Produkce soutěžní přehlídky BB je výsledkem kooperace na mnoha úrovních. Výběrová porota byla letos poprvé zároveň i kurátorským týmem, který celý proces diskutoval též s architekty expozice a tvůrci vizuálního stylu 25. BB. Dříve vizuálně předimenzovaná soutěžní přehlídka, okupující všechny budovy MG, je nyní sevřenější, kompaktnější a divák má větší klid a prostor vnímat souvislosti a paralely současných trendů.

Designu této výstavy vděčíme za to, že se v Uměleckoprůmyslovém muzeu můžeme cítit velmi příjemně a pohodlně. Kustodky se usmívají, neboť nemusí řešit, jestli se někdo chová nepatřičně. Na exponáty je možné sahat, prohlížet si je, o pult či vitrínu se klidně můžete opřít, položit tašku. Principem výstavního řešení je proces a recyklace, jehož autory jsou Anna Kozová a Jerry Koza. Štosy z dřevěných hranolů, vypůjčené od firmy TON, jsou v kombinaci se sklem, jsou sestaveny do variabilních útvarů, vytvářejících pulty, stěny a zákoutí. Zatímco se speciálně naštosované dřevo suší, slouží zároveň jako výstavní médium či mobiliář k odpočinku. Po skončení bienále se vysušené dřevo vrátí majiteli a bude si dál žít svým životem.

Novinkou, která významně celou brněnskou událost obohacuje, je krátká publikace, jakési festivalové noviny, které jsou návštěvníkům volně k dispozici. Zde se můžeme prostřednictvím rozhovorů seznámit s problémy a tématy, která se řešila na sympoziu a nahlédnout do zákulisí designérského a organizačního procesu bienále. Novinami se třetí pilíř BB – sympozium, dříve určené výhradně pro odborné publikum, alespoň částečně otevírá nejširší veřejnosti.

Designéři sobě
Mantra procesu, spolupráce, sebereflexe, interdisciplinarity, variability a recyklace zněla celý první víkend BB v brněnské Redutě na sympoziu. Design tedy není o finálním tvaru instalovaném v bílé krychli a trend už zdaleka není jen vnější estetická forma. Design je v konceptu, v této univerzální metodě, v síle myšlenky. Nejednou zaznělo, že designér a kurátor jsou v podstatě synonyma, neboť v obou případech jde o editaci materiálu. Snad poprvé organizační tým pojal BB jako jeden koncept, a proto je letošní ročník konzistentní na mnoha úrovních a v rámci historie bienále jedinečný a trendy. Velmi pozitivně vnímám rovněž posun k otevření diskuse o grafickém designu. Kurátorsko-organizační tým si položil nové otázky a otevřel nové problémy, o kterých se lze dočíst vedle katalogů doprovodných výstav i v novinách.

Když se pokusím vnímat přehlídku v Uměleckoprůmyslovém muzeu prizmatem běžného diváka, napadá mě otázka udržitelnosti konceptuálního přístupu z hlediska čitelnosti, srozumitelnosti a estetiky, neboť o vystavených exponátech se opět nedozvím víc, než jak vypadají. Kustodky mě neobtěžují, mám se kde posadit a mohu můžu klidně hodiny rozjímat nad tím, co tím chtěl vlastně autor říci a proč. Obávám se, že se v mnoha případech záměru nedopátrám, ačkoli mi Moravská galerie nabízí zvýhodněné vstupné k opakované návštěvě.

Příkladem je práce Jamese Langdona, konceptuálně sofistikovaná vizuální identita pro Eastside project galerii v Birminghamu, o které autor mluvil téměř hodinu na sympoziu. Z vystaveného příkladu jen těžko pochopím, proč je layout několikrát přetištěný a tudíž v podstatě nečitelný. Podobné je to s vizuální identitou samotného 25. bienále (Tereza Hejmová, Adéla Svobodová, Pauline Kerleroux), koncipovanou jako záznam procesu vzniku BB, jehož variabilita výrazových prostředků a médií je vyhrocena ad absurdum.

Taková úvaha možná není úplně vhodná, neboť podle toho, co jsem měla možnost přes víkend vidět, slyšet a zažít, je zřejmé, že BB je určené primárně pro designérské publikum. Nemůžu se však zbavit dojmu jednotvárnosti, který čiší z hlavní soutěžní přehlídky a z příspěvků na sympoziu. Jako designérka bych se cítila frustrovaná z uniformity konceptuálního trendu, frustrovaná z toho, že nepracuji pro kulturní sektor, nedělám korporátní styl kulturních institucí, knihy a výstavy a nevlastním vydavatelství či jinak nerozvíjím své autorské iniciující aktivity a nespolupracuji s lidmi napříč obory.

Je snad pro grafického designéra méněcenné pracovat pro řezníka na rohu, pekárnu v ulici, firmu, která mě šatí nebo jiné ziskové či neziskové instituce, kterým důvěřuji?

Kurátorský výběr jak exponátů hlavní výstavy, tak příspěvků do sympozia je velmi úzce vymezen a přirozeně ovlivněn osobními preferencemi jednotlivých členů organizačního týmu. Z celého spektra vizuální kultury, jejíž dominantou grafický design bezpochyby je, prezentuje hlavní přehlídka a sympozium prezentuje pouze zlomek designérské praxe, jako je design kulturních institucí, knih a autorských projektů. Takové pojetí staví problematiku grafického designu do pozice elitářské pseudoumělecké praxe odtržené od každodenní reality.

V důsledku pak jde o velmi subjektivní pohled na to, co je kvalitní grafický design. Vedoucí organizačního týmu Radim Peško přizval ke spolupráci osobnosti jemu blízké, zformované holandským prostředím, které je designérsky velmi progresivní, konceptuální a s velkým vlivem na oborový diskurz.

První krok
Když se podívám na celkový koncept BB, je pro mě soutěžní přehlídka nejslabším článkem celého bienále, neboť nenabízí srozumitelné odpovědi na otázky, které si v souvislosti s tímto typem akcí sami organizátoři kladli: Jaký je rozdíl mezi projekty předloženými do designérské soutěže a běžnými designérskými pracemi? Mají tato díla původní přirozený účel vycházející z designérského procesu, nebo jsou zamýšlena a vytvořena pro soutěžní či jinou výstavu? Je oprávněné chápat tyto práce jako reprezentativní vzorek? Jak se u nové generace designérů změnil postoj k designérské soutěži? Rovněž bych ocenila, kdyby se kurátoři pokusili otevřít diskusi o tom, co tento převažující konceptuální trend v současnosti může implikovat.

Můj celkový dojem z 25. BB je ve finále dobrý a jsem ráda, že se tato akce konečně otevírá reflexi fenoménu grafického designu. Protože si organizátoři jako východiska produkce BB zvolili pojetí designu jako modu dotazování a pojetí designu jako procesu, věřím, že je to s BB na dobré cestě. To, že se letos řešila primárně umělecká zodpovědnost grafického designu, ještě neznamená, že se za dva roky nebudou řešit otázky např. sociální, enviromentální a ekologické zodpovědnosti designu nebo i témata komerčnějšího ražení. I Bienále Brno je proces.