Úsporné Bienále (2010)

Ojedinělá přehlídka grafického designu, letos z oblasti plakátu a firemní, informační a reklamní grafiky, představuje rozmanitost forem, přístupů a technologií z 32 zemí světa. Divák lehce nabude dojmu, že je dnes v grafickém designu vše dovoleno.

Není divu, neboť praxe této klíčové oblasti vizuální kultury je dnes neodmyslitelně spjata s novými médii, která designérům poskytují široké spektrum výrazových prostředků. Tyto globálně přístupné možnosti pak tříští jazyk vizuální komunikace do několika směrů. Od exhibice digitálního profesionalismu až po jeho odmítání ve prospěch DIY (Do It Yourself) přístupů. Nelze tedy výslovně mluvit o jedné módní vlně.

Doprovodná výstava Cosi tísnivého: Surrealismus a grafický design, ve které britský hostující kurátor Rick Poynor sleduje surreálné projevy napříč historií grafického designu, částečně vymezuje i soutěžní přehlídku. Snové kompozice, iracionální juxtapozice a nekonvenční použití obrazu a textu překračují rámec této výstavy. Markantním příkladem jsou podle mě aktuální experimenty s typografií, které během sympozia nepřímo okomentoval Švýcar Martin Woodtli, když popisoval způsob své práce. „Jak spojit text a obraz? Nejjednodušší způsob je vytvořit typografii jako obraz a obraz jako typografii.“ Ukázkou mohou být práce Stefana Sagmeistera, některé práce portugalského R2, německého Visiotypen, českých Advancedesign nebo Švýcarek Annik a Paula Troxler a další.

Vedle surrealistické obraznosti osciluje estetika dalších vystavených exponátů někde mezi konceptualismem a racionalismem – vyznačuje se promyšlenými, systematicky rastrovanými kompozicemi textu a obrazu. Tento směr reprezentují především Holanďané v čele s Karlem Martensem, který svůj matematický, modulární přístup prezentoval také na sympoziu. Jiným příkladem je práce holandských Silo, domácího Petra Babáka nebo studia Welcometo.as, které vytvořilo letošní vizuální styl BB.

Přesto je v této diverzitě přístupů zřejmá jistá preferovaná tendence současného grafického designu. Vítězné práce mají leccos společné. Kromě toho, že dvě z hlavních cen putovaly do Švýcarska, je pro hlavní oceněné charakteristický jakýsi ekologicko-ekonomický akcent. Porota ocenila úspornost jak formální, tak technologickou. Vedle minimalistického filmového plakátu Švýcara Ralpha Schraivogela, který zvítězil v kategorii plakát, byl hlavní cenou Bienále oceněn Cornel Windlin za vizuální styl pro Schauspielhaus v Curychu – ekonomický koncept, založený na zviditelnění tiskového procesu. V kategorii Firemní, informační a reklamní grafika získal cenu Japonec Yumiko Yasuda za vizuální styl bez loga – esteticky a technologicky skromný koncept pro pekárnu.

O úspornosti se debatovalo i na sympoziu. Rozebíral se kulturní význam grafického designu a většina diskutujících se shodla na tom, že je někdy lepší něco neudělat.

Úspornost se projevila, bohužel, i ve výstavní koncepci. Především pak úspornost informační. Podrobnější informace, které zdůvodňují funkci a význam plakátů, jsou uvedeny v katalogu, proto nechápu, proč zůstaly utajeny návštěvníkům výstavy. Strohé popisky jsou pak problematické např. japonských autorů. Jak forma reflektuje obsah je v mnoha případech záhadou. Velmi bych ocenila rovněž zdůvodnění, proč porota zvolila zrovna tyto vítěze. Že se při výběru artefaktů nezohledňovaly jen estetické aspekty, si divák může jen domýšlet. A tak z celé expozice zůstává jen vizuálně předimenzovaný pocit.

Vzhledem k ambicím, které mělo sympozium, bych od mezinárodně významné výstavy grafického designu očekávala větší otevřenost, sebereflexi namísto vytváření dogmat. Že grafický design nejsou jen pěkné obrázky, ale funkční produkty, se přitom právě na minulém Bienále podařilo zohlednit. Diváci měli tehdy jedinečnou možnost si exponáty (téma Ilustrace a písmo v knihách, periodikách a digitálních médiích) osahat, pročíst, zažít v jejich přirozené funkci. Z tohoto hlediska je letošní BB krok zpátky, nekompromisně, i přesto, že se jedná převážně o plakáty, výtvarně nejvolnější oblast grafického designu. Možná by to chtělo novou kurátorskou koncepci, nevím totiž, zda by tento problém vyřešily jen informačně nasycené popisky.

Přesto je však Bienále výjimečnou akcí, neboť opět přináší nejnovější trendy v oboru. Úsporné tendence v grafickém designu vnímám velmi pozitivně a věřím, že bude inspirací pro praxi v našem prostředí, kde je přístup „méně je více“ zatím velkou neznámou.