Designreader
12 5 2014 / Kateřina Přidalová

Zlín mezi průmyslem a uměním (2014)

Praha je v současnosti centrem designu, má elitní Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, prestižní přehlídky Designblok, Czech grand design, Designsupermarket, galerie, obchody a další propriety. V Praze žijí naši přední designéři a ti budoucí, chtějí-li zazářit, se magneticky k centru stahují. Po republice je přitom spousty dalších neméně významných designérských aktivit, osobností a škol designu. Pragocentrismus přesto nepopiratelně vévodí, a to nejen v oblasti designu. Počátky soustředěného zájmu o design u nás, o jeho výuku, produkci a teorii jsou však úzce spojeny se Zlínem, jak ukazuje nedávno vydaná publikace Zlínská umprumka.

Zlínský původ designu
V této východomoravské metropoli na sklonku 30. let firma Baťa založila Školu umění, která se cílevědomě věnovala průmyslovému návrhářství a grafice. O designu a historii této školy pojednává kniha Zlínská umprumka (1959–2011). Od průmyslového výtvarnictví po design. Editorky Lada Hubatová-Vacková, Martina Pachmanová a Jitka Ressová knihou navazují na nedávnou publikaci o pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové s cílem obohatit dějiny umění, designu a architektury o historické a teoretické poznání našich významných vzdělávacích institucí. Editorky pojaly téma z různých úhlů hledisek, což je vděčné nejen pro čtenáře, ale i pro pochopení problematiky. Mezinárodním, historickým a teoretickým souvislostem zlínské školy dodávají konkrétní osobní rozměr rozhovory s absolventy a pedagogy.

Založení této východomoravské školy bylo zajímavým, v mezinárodním dobovém měřítku ojedinělým fenoménem, na jehož počátku stála vize firmy Baťa o vytvoření vzdělávací instituce, která by školila umělce pro potřeby firmy. Namísto avantgardního experimentování (jako v případě německého Bauhausu), šlo spíše o dobovou propagandu spojenou s kultem práce. Škola nebyla žádnou akademickou laboratoří volné tvorby, ale mostem mezi průmyslem a uměním. Zdeněk Kovář vypracoval mezinárodně významnou vzdělávací koncepci a na vysoké škole působil až do roku 1989, kdy byl vlivem revolučních změn a z ideologických důvodů odvolán.

Knihou se prolíná polemika mezi kovářovskou a antikovářovskou linií, která je v pedagogických diskusích živá dodnes. Vymezením se vůči Kovářovu organickému funkcionalismu se otevřely cesty k novým, zahraničím inspirovaným pojetím designu – od predesignu a geometrie Františka Crháka ze 60. let až po konceptuálně-kritický autorský design v pojetí Františka Buriana v době po revoluci. Odkaz zlínské školy najdeme v současných výukových systémech na mnoha školách designu u nás.

Škola byla od svého vzniku v úzkém spojení s firmami, po válce se těšila ze spolupráce s nejrůznějšími průmyslovými podniky. Jak se v období normalizace proměňovala situace zlínského průmyslu, měnila se přirozeně i pozice školy a přístupy pedagogů. Úbytek zadavatelů završila revoluce a těžiště výuky designu se postupně přesouvalo do Prahy. V roce 2011 se zlínské ateliéry přestěhovaly do pražské budovy VŠUP a ukončila se tak více než padesátiletá historie školy, která především v padesátých letech sehrála významnou úlohu v mezinárodním kontextu průmyslového designu.

Společenská odpovědnost
Baťovská éra zaujímá v knize, s ohledem na dlouhou historii školy, poměrně malou část. Odkaz tohoto prvorepublikového průmyslníka je ale dnes patrný nejen v oblasti designu. O architektuře a urbanismu pojednávala nedávná výstava v brněnském Domě umění Baťova města, která baťovské město pojala jako předchůdce dnešních korporátních center. Rovněž fúze vzdělávání s korporátním sektorem není novinkou v současných vzdělávacích systémech, jak se ukazuje v případě Školy umění. Stinnou stránkou tohoto současného trendu, který provokuje mnohé akademické diskuse, je degradace vzdělání na zboží, jak upozorňuje filosof Václav Bělohradský, podobně jako sociolog Jan Keller. Na rozdíl od baťovské vize, akcentuje se dnes především komerční hodnota vzdělání ve vztahu k pracovnímu trhu, zatímco Baťovi šlo vedle komerční roviny rovněž o společenskou odpovědnost firmy, o kultivaci společnosti prostřednictvím kvalitních uměleckoprůmyslových výrobků v duchu modernistických ideálů.

Otázky zodpovědnosti designérů zůstaly ve zlínské škole živé i po Baťovi. Kladl se důraz na humanizaci techniky a pracovního prostředí člověka. Podle Kovářových slov byla vysokoškolská výuka tvarování strojů a nástrojů koncipována tak, aby její absolventi mohli co nejúčinněji ovlivnit způsoby výroby našeho průmyslu a byli si tak plně vědomi své společenské odpovědnosti. Tento trend přirozeně předpokládal i interdisciplinární spolupráci, mantru současného diskurzu designu.

Význam a sdělení knihy Zlínská umprumka daleko přesahuje hranice této moravské školy, je reflexí minulosti stejně jako současnosti, otázkou do diskuse o obecnější roli designu, jeho sociokulturní funkci, odpovědnosti, ideálech a vizích. V dnešní pohnuté době publikace o to naléhavější.  Rovněž se ukazuje, že studiem zdánlivě lokálních či regionálních témat můžeme odhalit netušené mezinárodní souvislosti. Kniha by měla být povinnou četbou na školách designu napříč regiony České republiky, Prahu nevyjímaje.

Zlínská umprumka (1959–2011). Od průmyslového výtvarnictví po design. Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha 2013, 384 stran.

Kateřina Přidalová je publicistkou, kritičkou designu a editorkou Designreaderu.

Zdroj:
obrázek: http://www.anezkaciglerova.com/index.php?/2012/zlinska-umprumka/
text: Přidalová, Kateřina: Zlín mezi průmyslem a uměním. In: A2 8/14, 2014. http://www.advojka.cz/archiv/2014/8