Líbačka

Líbání věcí, objektů, symbolů, fetišů, relikvií, ikon, rakví, idolů atd. Jde o velmi staré i současné praktiky. Setkáme se s nimi v různých náboženstvích, obřadech, rituálech, kulturních praktikách. Zajímavý je průnik těchto původně poměrně „duchovních“ operací do pop-kulturních aktů, kam byly přeneseny částečně v původním a částečně v pozměněném významu. V různých kulturách a společenstvích se vyskytuje gesto výrazu úcty či víry, které využívá aktu polibku – třeba při pohřbu líbání rouch pokrývajících katafalk, líbání palců u nohy zemřelým, líbání záhybů oblečení významných církevních a politických osobností. I taková jakkoli tělesná osoba je vnímána spíše jako symbolický artefakt, idol (modla) či novějším slovníkem řečeno fetiš. Tento termín se vyskytuje v západním teoretickém slovníku od 18. století, kdy začal označovat jisté „exotické“ náboženské praktiky, které údajně operují se zbožštěním určitého objektu a nevyznačují se tedy takovou mírou „abstrakce“ jako moderní západní víra. To je sice dost relativní, neboť úcta k relikviím a jejich zapojení do „neklasických“ a velmi tělesných rituálů přetrvává v křesťanství víceméně dodnes, nicméně osvícenský diskurz interpretoval tyto postupy jako cosi, co se vymyká raciu a příslušnému „abstraktnímu“ pojetí víry

I v katolických či pravoslavných obřadech dodnes hraje roli „osculatorium“, jistý symbolický předmět, obsahující sacrum, jemuž se vyjadřuje náležitá úcta polibkem. Ve východním křesťanství se z řady důvodů líbají ikony, obrazy odkazující k archetypu, praobrazu, třeba k portrétu Madony od sv. Lukáše a tvorba ikon podléhá rituální kontrole. V německé teorii se třeba „zázračné“ obrazy určené k vyjadřování úcty za pomoci polibku označují jako Kusstafeln. Takové obrazy se vyskytovaly např. na poutních místech a měly údajně i léčivé schopnosti, vyhrávaly bitvy, ronily krvavé slzy a vůbec se z „klasického“ hlediska chovaly prazvláštně. Tzv. klasický obraz měl představovat distancované „otevřené okno“, čistě vizuální analogii fenoménu bez možnosti transferu nějakého sacra, posvátné síly, bez možnosti přímého působení na realitu. Nicméně běžné praktiky novověku, renesance a baroka tomuto distancovanému konceptu obrazu neodpovídaly: obraz konal, ovlivňoval, komunikoval atd. Cosi z těchto alternativ přešlo i do masové kultury dneška, kdy se občas vyskytne nejen tradiční uctívání, dotýkání obrazu v náboženském, duchovním kontextu, ale intenzivně se jisté tělesně projevované emoce obracejí i k obrazům pop-kulturních idolů či ke komerčním symbolům. V reklamách krásné dívky líbají lahve s pivem, a nabízejí tak své rty jako bonus potenciálnímu zákazníkovi. Líbají se symboly úspěchu, fetiše sexuální i komoditní, obrazy spasitelských autorit politického druhu, relikty na domácích „oltáříčcích“… Polibek jako příznak lásky a nikoli kvazi-zbožnosti nachází své místo v umění více až v romantismu, což předjímal svůdný polibek rokoka. V romantismu se však láska stává hlubokým kultem, není to už rokoková hra. Oblíbené v romatických milostných dopisech byly třeba tzv. létající polibky, kresby okřídlených rtů, jimiž své city vyjadřovali partneři na dálku.

V pop-kultuře je polibek mnohdy vyvrcholením příběhu, jeho kataklyzmatem a zároveň katarzí, tečkou. Mlask, the end. Polibek znamená příslib a vyzývá k opakování, zve diváka do příběhu, přesvědčuje ho k jistému rituálnímu napodobování mediálního předobrazu. Masmediální světy jsou plné příslibů a lákadel, archetypů téměř pohádkové povahy, kvazi – rituálů. Kdo koupí tohle nebo tamto, bude zlíbán od hlavy až k patě. Polibek je dnes veřejným majetkem, nenaznačuje průnik, kosý pohled do soukromí. V tom byla romantika postavena na hlavu, obrácena na ruby. Soukromé a veřejné se podivně transformovalo. Rty jako symbol vyloženě sexuální „objevil“ až surrealismus, který s tímto motivem pracoval v duchu asociativního spojování různého, v duchu jistých analogií mezi vědomým-vnějším a podvědomým-vnitřním. Přibývá polibků i v přírodovědných dokumentech, sláva. Když na sebe zvířata zrovna neřvou jak tuři a nesnaží se vzájemně propíchnout nějakým klem, líbají se. Jak dojemné.