Michal Rydval: Práce a pokoje (2012)

Pokoje
Teprve nedávno, po dlouhých letech, jsem si vzpomněl na ten zvláštní pocit, když jsem jako dítě vcházel do obývacího pokoje. Do pokoje rodičů a televize. Byli jsme běžná rodina, sedmdesátá a osmdesátá léta, spolu s matkou našeho otce v domku na pražském Kačerově, pak dlouhá léta v paneláku na Jižní Městě. Naše výchova nebyla nijak autoritářská a jako s odstupem nejmladší ze tří sourozenců jsem vyrůstal vlastně bez ní. Přes to všechno hranice na každém prahu byla zřejmá, tak jinou atmosféru měly místnosti, tak jinak jsme si v nich připadali. Co všechno znamenaly zavřené dveře. Kdy a kde jsme ťukali, kde ani to ne. Obsazená koupelna. Nazí rodiče. Tabu. Jistě, dětská citlivost je s dospělou nesouměřitelná, ale vzpomínám si také, jak do určité míry neúspěšně jsme si vzájemně chránili status našeho dětského pokoje.

Současně každá místnost byla jasně uspořádaná, rozpoznatelná od prvního pohledu. Každá věc, kus nábytku, jeho opotřebování, pořádek a nepořádek, nebo specifická špína vypovídaly o jejich funkci a obyvatelích. Nebylo představitelné se třeba zavřít s obědem do pokoje, nebo psát školní úkoly v kuchyni. Devadesátá léta s naším odrůstáním většinu hranic pomalu rozpustila. Středem bytu se stala předsíň s telefonem, bratrův pokoj s počítačem a později s internetem. Přes týden jsme kuchyň s lednicí vídali převážně v noci, obývacím pokojem jen procházeli, ale od pátečního večera, jak rodiče odjeli na chatu, se celý byt stával naším bytem. Rádi jsme spali v jejich postelích, pili v nich červené víno s kolou, jedli brambůrky a dívali se celé noci na televizi, nebo hráli hry na počítači.

Dnes naše dvě malé děti byt zcela ovládly. Jejich stávající dětský pokoj je místnost bez jasného uspořádání, bez dveří. Zde pouze (někdy) usínají a probouzejí se do dalších expanzí. Více času tu netráví. Jinak jsou doma doslova v každé místnosti, v každé situaci. Jejich pokoj je spolu s hračkami, knížkami a oblečením vlastně v celém bytě a zároveň nikde. Snadno obydlí každý roh, kus nábytku, vtáhnou do svých her jakýkoliv předmět. Zařízení bytu je jak tekutý písek, přemisťující se prostorem. Podoba naší knihovny (léta naházené knihy do komínků pod schody) vystihuje přítomnost; prostor si podrobili noví barbaři, zkušenost s pochybnostmi předchozích generací čeká na svůj osud v improvizovaném skladišti.

Jak výrazně se proměnilo naše soukromí za těch dvacet třicet let? Kam se vytratila potřeba utvářet a jasně strukturovat vlastní byt, z čeho pramenila? Jaká je naše dnešní představa o svém bytě?

Práce
Pokud si dobře vzpomínám, v bytě rodičů nebyl snad jediný náznak jejich zaměstnání, propriet jejich profesí, nebo místa pro ni. Také když se vrátili domů z práce, už po pár větách jako kdyby přestala existovat, nebo neexistovala vůbec. Žádné, alespoň pro nás děti, viditelné starosti nebo radosti. Bylo to něco samozřejmého a asi otravného, že o tom nebylo třeba vyprávět. Tak jako škola. Tomu se dalo rozumět dobře. Dnes si jejich tehdejší pocit čisté hlavy po návratu z práce ani nedokáži představit. Opravdu to tak bylo, nezdálo se to tak snadné jen nám dětem? V našich současných profesích pružné pracovní doby a svobodných povoláních v podstatě pracujeme neustále, kdykoliv a kdekoliv. Rozplynula se chvíle a hranice, kdy začíná soukromý život. Rozplynula se sama možnost ji vymezit. Vyžaduje zřejmě kus odvahy, sebevědomí, základní jistoty a aktivity, soukromí je třeba stále vystavět. Jinak návrat ze zaměstnání znamená jen chvilkový výpadek a změnu připojení. K čemu by nám vlastně byl pokoj? Soukromí s emaily, mobilním telefonem a pružnou pracovní dobou je jen místem, kde usínáte; kancelář, kout v ložnici, kuchyňský stůl, dětský pokoj nebo skladiště. V jistém smyslu se koncept open space z kanceláří přestěhoval právě do našeho soukromí.

Také designéři pracují nejen v ateliérech, studiích a reklamních agenturách, ale i doma u kuchyňského koutu, nebo s notebookem v kavárně. Tato možnost je dnes zmiňována jako pozitivum, výraz svobody a přínos nových technologií. Má to i svou odvrácenou stránku, které lze obtížně vzdorovat. Naše prostorová nezávislost je podmíněna připojením a sdílením své práce v podstatě online. Ztráta distance se promítá nejen do postavení designéra, ale i jeho práce. Zkracují se termíny, narůstá tlak, práce se tříští, současně se řeší několik projektů. Práci, kterou dříve prezentoval osobně jako celek, dnes obvykle zasílá online a z návrhů se tak stávají nekonečně a obvykle nekoncepčně připomínkované části a verze. Motivací designéra se pak stává už jen konečné schválení, které se pak ale obvykle ještě několikrát odvolá. Fascinující je, jak se z tohoto stále rozšiřujícího se modus vivendi potichu a bez odporu vytratila poslední špetka jistoty, pracovní, umělecké, finanční nebo sociální. Připomíná více online měnové spekulace, než cokoliv jiného. Cokoliv, co lze kdykoliv odvolat, změnit a nejste-li právě online, vaše chyba. V tomto ohledu jsou designéři skutečnou a nečekanou avantgardou. Zkuste pak za sebou na chvíli zavřít. Nejsou už takové dveře.