Zeptejte se, proč se ptáte? (2012)

Jako designérka bych se cítila frustrovaná z uniformity konceptuálního trendu, frustrovaná z toho, že nepracuji pro kulturní sektor, nedělám korporátní styl kulturních institucí, knihy a výstavy a nevlastním vydavatelství či jinak nerozvíjím své autorské iniciující aktivity a nespolupracuji s lidmi napříč obory.
Kateřina Přidalová, Bienále jako proces, Art&Antiques, 7+8/2012 a www.vizualnikultura.cz

Úklid
Snad si pamatujete (nebo dokážete představit) pocit, kdy jste si poprvé sáhli na opravdu velké peníze, nebo když jste svedli krásnou ženu (či muže), kterou jste měli za nedostupnou. Domnívám se, že bez těchto pocitů či představ nelze grafický (dnes spíše vizuální) design dostatečně vystihnout a pochopit. Bylo by chybou jej redukovat na vizuální strukturaci informací, nebo svého druhu umělecká díla. Design jsou také emoce a to emoce zvláštního druhu.

Grafický design není jen srovnáním si věcí na stole (což zřejmě nebudete pokládat přímo za umění, ale rozpoznáte, zda uklízel svého druhu umělec nebo inženýr), ale i zprostředkováním či přímo utvářením témat, problémů a především emocí, které jsou doslova blízko vzrušení z náhodně zahlédnutého gesta lolitky, nebo rozkoše z doteku jejího pevného zadečku. V příměru s úklidem stolu zde narazíte i na balíček velmi zvláštních fotografií, nebo o kraj se opírající dívku. Design sice pracuje s informacemi a obrazy, ale jen jako s nástroji k modelování našich představ, myšlenek, tužeb a nebo strachů. Design produkuje fetiše. Hraje si s distancí, kdy z všedního vytváří nedotknutelné a naopak. Tzv. globální značky, korporace a vůbec komerční vizualita, reklamy nebo obaly spotřebního zboží jsou dnes především nosiči fetišů a také tak jsou chápány.

Současně je design oblastí jak velmi sofistikovaných technologií a odborníků, tak přestěhovaný do milionů obývacích pokojů s (post)počítači a jejich grafickými aplikacemi a editory. Je jak suchý či konceptuální, tak emotivní a manipulativní, stejně tak jako je vysoce specializovaným oborem IT utvářejícím jakýsi metadesign (hardware, software a tzv. grafická rozhraní) v jehož rámci se pak pod rukama naprostých laiků (nebo těch, kteří byli dříve profesionály za laiky považováni) exploduje v komunikačních sítích do miliard stránek, mailů a jiných vizuálů. Pokud dnes přemýšlíme o grafickém designu, měli bychom si být vědomi této roztříštěnosti a protichůdnosti. Není jeden design.

Možná se ptáte, co má toto všechno společného s právě probíhajícím a 28. října končícím Bienále grafického designu v Brně. Pokusím se je přiblížit tak, abyste si dokázali odpovědět. Ještě třeba předeslat, že jsem byl mezi těmi, kteří stáli u počátku příprav na letošní bienále, ale velmi záhy jsem odešel a na koncepci akce se už nepodílel. Před čtyřmi roky jsem o předminulém bienále publikoval článek, který lze asi považovat za kritický (I’m lovin’ it. Na okraj Bienále grafického designu Brno 2008, A2 36/2008), text o tom minulém jsem redakci slíbil, avšak už nedodal. Co si pamatuji, nenašel jsem tehdy způsob, jak akci uchopit, napsat něco nového a vlastně ani motivaci. Současně podstatné postřehy tehdy formulovala již Kateřina Přidalová (Úsporné binenále, Art&Antiques, 9/2010 a www.vizualnikultura.cz). Tak a stůl je uklizený.

Každá další kulturní událost podobná brněnskému bienále je vlastně zázrak. Zvlášť v této době, kdy stát a jeho příslušné instituce, média, většinová společnost a zřejmě i elity přijaly představu zbytnosti podobného snažení. Jak náročné asi musí být jen zajištění rozpočtu akce, nebo komunikace s radnicí Brna. V tomto smyslu je již 25. bienále grafického designu samo o sobě úspěchem Moravské galerie v Brně a počinem hodným obdivu. Vedle ekonomické (či ideologické) nepřízni však i lidé z oblasti designu a jeho institucí přestávají rozumět potřebnosti takového tradičního formátu akce a nejistotu dále jen posiluje role internetu a obecně sdílení informací mimo tradiční instituce, galerie a média. Stručně, pokud se o grafický design zajímáte, dozvíte se z akce samotné už jen opravdu málo. Bienále již dávno není tou téměř jedinou možností, jak zahlédnout světový design v kdysi uzavřené a později jazykově izolované zemi. Trendy se dnes sledují online a i publikace a blogy (více či méně) kriticky reflektujících design a vizualitu přibývají doslova každý den. Dalo by se předpokládat, že v takové situaci vzroste důraz na bienále jako událost, setkání, místa pro interpretace a formulaci společných problémů. Na živost akce a změnu formátu.

Tradice
V čem je toto bienále jiné od těch předchozích, co se změnilo? Otázka má smysl pouze pokud zde byla poptávka po určité změně. Z ohlasů na minulé ročníky ale nic takového nevyplývá. Proč se tedy vlastně bienále mělo měnit? Když pročítáte letošní tiskové zprávy (www.bienalebrno.org), rozhovory s pořadateli a kurátory, nebo ohlasy v médiích, unisono se opakuje vděčný příběh o změně, výrazném omlazení, vyhranění akce a důrazu na proces tvorby. Hlavní propojující ideou letošního bienále je proces. Jedná se zejména o proces vzniku grafických projektů, ale také o proces vznikání celého bienále, říká například jedna z kurátorkek akce Marta Sylvestrová. To také lze dokumentovat na nejzřetelnější formální změně, zrušení veškerých omezení v soutěžní části. Letos poprvé bylo možné přihlásit jak knihu, písmo nebo plakát, tak například firemní logo nebo webové stránky. Dále ale formát akce zůstal vlastně neměnný. Přehlídka opět sestává z několika výstav ve všech budovách Moravské galerie, z nichž jedna je soutěžní s výběrovou a mezinárodní porotou (letos opatrně zmiňovanou také jako sbor kurátorů) s tradiční Grand Prix a několika dalšími oceněními. Zahájení i tentokrát doprovodilo tzv. sympozium, tři dny přednášek účastníků a porotců, či kurátorů, tentokrát jen o den delší. Hovořit tedy o změně je sice pochopitelné a mediálně žádoucí, z několika zmíněných důvodů i opodstatněné, ale vlastně daleko zajímavější a odvážnější by bylo přihlášení se k tradici a trvání akce. Přes všechen důraz na změny, aktuálnost a proces tvorby, je tato akce především snahou o pokračování bienále, a svým způsobem i poctou její historii. Nadneseně, tentokrát není v hlavní roli grafický design, jeho trendy, témata nebo aktuální problémy, ale samotné Bienále v Brně.

Na této (polo)zapřené tendenci je leccos zajímavého a asi i charakteristického pro provoz institucí jako je Moravská galerie (se všemi budovami a měřítkem návštěvnosti), tak pro samotné designéry s dosud neukojenou touhou po potvrzení jejich společenského statutu a významu samotného grafického designu. Je otázkou, zda u bienále není kamenný statut pořadatele již více přítěží. Při pohledu na obdobné akce je zřejmé, jak anachronická ve více odhledech je a vlastně ji tak ani nelze smysluplně zařadit či srovnat s událostmi současného umění, jako jsou výtvarná bienále, nebo divadelní, filmové a hudební festivaly. Brněnská akce připomíná více úpravný veletržní stánek s těmi nejlepšími čerpadly než například exponáty kasselské documenty, vzbuzující vějíře emocí, otázek a pochybností. Možná se mýlím, ale i to je důvod, proč je tak nesnadné o bienále něco rozumného napsat, než jen vyjmenovat jednotlivé výstavy a autory. Pokud vůbec vzbuzují nějaké otázky, jsou nevzrušivé a ryze partikulární. Obtočené naléhavějšími otázkami po smyslu vztahu instituce typu Moravské galerie a světa designu, nebo prohlubující se hibernace Uměleckoprůmyslového musea v Praze.

Oáza
Samotná návštěva výstav bienále je zvláštní zážitek. Město vám probíhající bienále nijak nepřipomene, je tu téměř neviditelné, snad i jen trpěné. Expozicemi v několika budovách pak budete bloumat víceméně sami. Nemohl jsem se ubránit nutkání otevřít alespoň okna, nadechnout se čerstvého vzduchu, nebo požádat o sklenici vody (namísto zrušené kavárny s knihkupectvím). Samozřejmě, popisuji subjektivní pocity, ale toto je rámec, do kterého vstupujete a který jednoduše není příjemný a je i těžko nepochopitelný. Nechme ale stranou představy o současné galerii nebo muzeum. Také o výběru prací, jejich instalaci a vizuální identitě akce (tedy plakátu, popisek, nebo katalogu) se dočtete více na webu bienále a v novinových článcích, ke kterým vlastně není co dodat. Pořadatelé pokračují v tradici utváření jakési příkladné oázy toho správného grafického designu. Plakáty, knihy, časopisy a drobnější tiskoviny, několik LP, autorských písem a to vše téměř výhradně pro kulturní instituce, nebo jako autorské projekty. Při listování vystavenými knihami* vás neodbytně napadá, proč jste raději nezašli do dobře zásobeného knihkupectví, nebo nebrouzdali na amazon.com. Takové pojetí staví problematiku grafického designu do pozice elitářské pseudoumělecké praxe odtržené od každodenní reality, dodává Kateřina Přidalová (Bienále jako proces). Což je v tak nápadném a příznačném protikladu například k zmiňovaným akcím současného vizuálního umění, až obsedantně přeplněných sebereflexí, experimentem, průzkumem různých oblastí, prací s problematickými jevy současnosti, explicitní kritikou, nebo komerční a pokleslou estetikou. Zde je design prezentovaný vlastně jako nereflexivní, neproblematický obor. Nevidíme žádné ošklivé reklamy, billboardy, žádné vizuální manipulace nebo sugesce. Nenalezneme tu také kritické, problematické, nebo kontroverzní artefakty, což lze bohužel stáhnout i na jinak vybočující expozici Dvě nebo tři věci, co vím o Provo nizozemských designérů Experimantal Jetset. Příběh anarchistického hnutí z 60. let minulého století a jeho akcí a tiskovin by byl zajímavým námětem knihy nebo filmu, ale těžko říci, zda ve formátu jakési typovýstavy s desítkami panelů plných textu, seznamů a několika reprodukcí je něco více, než jen neuvěřitelně nudný a ubíjející dokument.

Předchozím nesměřuji k odsudku akce v duchu mělo se to udělat úplně jinak, ale, jak doufám, k obecnějším otázkám. Jak prezentovat nebo pracovat s designem v galerii? Jaký smysl, a pro koho, mají dnes tyto přehlídky? A nebo jak a proč vlastně vystavovat tisky, rozmnoženiny jako originální díla? Současnost s všeprostupující reklamou, vizuální manipulací a sugescí, s designem jako dominantním marketingovým nástrojem, nebo s vizualitou, která se nám právě nelíbí, nelze jen ignorovat, nevybrat, ale především tematizovat a pokusit se ji interpretovat. Soustředění se na elitní grafický design, produkci pro kulturní instituce, nebo přímo pojetí designu jako součásti světa umění, je zřejmě reakcí na jeho stále sílící komercializaci a zřetelné vymezení se vůči ní. Tento pohled však v sobě skrývá i intenci, otázkou je, zda vědomou, prezentující vystavené práce jako to vrcholné, nejzajímavější a nejprogresivnější ve světě designu. Pak ale není možné ignorovat komerční sféru, která především vytváří trendy, IT technologie či sociální sítě. V jistém smyslu ale přehlídku aktuálního designu už před více lety ukradl internet a právě pokus o živou intepretaci může být tím, co akci vrátí smysl či důležitost. Představuji si vzdušný prostor, park, náměstí, nebo terasu s výhledem na Brno, se skvěle vedeným (kurátorovaným) knihkupectvím a kavárnou. S dívkami, studentkami marketingu, designu nebo mediálních studií, se kterými si s radostí popovídáte o bienále, včerejší diskuzi a nebo si jen necháte doporučit ke koupi knihu k tématu, které právě vás zajímá. Dost snění.

Reflexe
Ačkoliv se lze domnívat, že takhle to už dál nejde dělat, rozumím snaze o udržení tradice i obavám, které zřejmě organizátorům zabránily ve vykročení do nejistých projektů. Rozhodně je sympatické a poctivé prostě jen ukázat pár věcí, které se nám líbí na jednom místě. Tradiční formát celé přehlídky je téměř titánskou snahou zachránit grafický design před marketingem či laiky a pevně jej vtěsnat do kontextu výtvarného umění a jeho institucí. Současně s očekáváním sleduji probouzející se kritickou reflexi bienále, která neznamená, že akce je jen horší a horší, ale že má význam o ní přemýšlet a psát, že stále lze něco očekávat. Nejzajímavější texty přitom zdánlivě paradoxně pocházejí od autorů, kteří se samotného bienále autorsky účastnili, respektive připravili přílohu rozhovorů s organizátory a některými účastníky. Již citovaný a vůbec výborný je text Kateřiny Přidalové (Bienále jako proces), ve kterém vysvětluje i jednoznačná pozitiva letošní přehlídky, nebo i radikálnější pohled Jakuba Kovaříka (Opatrné proměny brněnského bienále, Flash Art 25/2012), který problematizuje především roli instituce galerie ve vztahu k prezentaci grafického designu. Tento posun lze vnímat jako šťastnou ruku organizátorů při výběru spolupracovníků a také jako příslib budoucích změn a posílení role reflexe v celé akci. Na stole dnes není, jak a zda se má akce proměnit opatrně, nebo výrazněji. Bienále je nutné vždy vymýšlet znova, byť by třeba na jedno léto zůstaly sály Moravské galerie prázdné.

* Na přání redakce Hostu doplňuji jako poznámku pár řádek o vystavených publikacích. Je samozřejmé, že především odpovídají vkusu a aktuálnímu pohledu na knižní design samotných porotců, aktivních designérů. Převážně jde ale skutečně o to nejzajímavější ze současné produkce, byť je zřetelné, jak nebývale silný je dnes vliv trendů i díky jejich online šíření. Dokonce z některých knih a jejich autorů pociťujete až nemohoucnost, svázanost a tíhu, se kterou na ně trendy dopadají. Stávají se nudné a v expozici vedle sebe zmnožené až směšné. Naleznete zde ale i solitérní tvůrce a jejich autorské knihy, jako je ta od pozoruhodného mladého umělce Martina Kubáta, jehož plakát je, pokud se nepletu, jediný ručně malovaný artefakt a tedy originál celého Bienále. (Tento oboustranný, perforovaný a téměř nečitelný plakát byl také prací, ze které bych v textu o Bienále rád vycházel, kdybych s ním nebyl pracovně svázaný.) Nemohu se ale ubránit pocitu, že tito designéři a jejich práce se v Brně ocitli vlastně nedorozuměním.