Soudobý tvarový styl vozidel Škoda je, podobně jako u ten, jejž praktikují u Volkswagenu, tvořen ostrým lámáním ploch. V některých případech je užití těchto prvků opodstatněno logickým vysvětlením jejich smyslu – je tomu tak zejména na zádi nových Škodovek, kde trojúhelníky, jež svírají rovnoramenný lichoběžník, utvářejí opticky čisté a prostorově nápadité pole pro umístění registrační značky. Je tak nahrazena obvyklá prohlubeň, která je nejen prostá co do atraktivity celkového tvaru, ale především narušuje hladkost plochy zadního čela, s čímž se u nových českých modelů nesetkáváme. Diagonála svým ostrým spádem oživuje zadní partie, coby soustavu horizontál a vertikál, místy zpestřenou prostorově kreativním a symbolicky poutavým motivem, mezi nimiž dominuje křehká světelná optika, mající za úkol evokovat proslulý český křišťál a připomínat tak um tuzemských sklářů.
Jindy ale jako by byly aplikované hrany a bodce na obtíž. Mám tím na mysli zejména linku, jež propojuje jeden z dvanácti (!) úhlů masky chladiče a ostrou plochu vsunutou pod kryt předních reflektorů. Vzhledem k tomu, že vnitřní strana světlometu vybíhá do prostotu – není ukotvena ve středu, čímž by svírala mřížku hlavního nasávacího vstupu –, jde o zcela nadbytečný rys, se kterým se však setkáváme již u minulé generace vozu, konkrétně jeho modernizovaného provedení. Samoúčelná – v estetickém, nikoli funkčním smyslu – je také párová linka na kapotě, přesněji druhá zkraje. Svou přítomností na přídi zplošťuje kapotu do plochy, která je těmito útvary (jichž je celkem šest) opatřena, čímž okrádá pozorovatele o požitek z pohledu na úhledné vrstvení kapoty – tolik zřejmé z návrhů Thomase Ingenlatha, zejména pak druhého generačního vydání Octavie.
Hovořil jsem o samoúčelném estetickém rysu. Tím není myšlena samoúčelnost ve vztahu k funkčnosti daného dílu – tím by se dal smést ze stolu prakticky veškerý výtvarný um, čímž by se z designu stalo pouhopouhé automobilové inženýrství –, nýbrž nelogičnost daného znaku, jeho zbytečnost po stránce výsledného estetického požitku. Pozoruji-li daný útvar, čtu v jeho tvarovém schématu – jde-li o automobil, je ono schéma nutné. Vozidlo není umělecká skulptura, jeho designér je limitován nespočtem omezení, jež diktuje technologické pojetí stroje a vše, co mu náleží. Tím větší je ovšem umění, ztvárnit automobil plně funkční a zároveň tvarově krásný, strhující, působivý. A o to těžší je tento úkol v časech neúprosné unifikace a přísné typizace všeho, dokonce i dílčích stylistických řešení – uplatňovaných v rámci tvoření charakteristické tváře vozidel té které značky a jejich snadnějšího vplynutí do povědomí pozorovatelů.
Proto je-li na karoserii prvek, jejž vnímám jako nadbytečný, odrazuje mne od plného prožitku, vyvolaného nakládáním s hmotou, důmyslností prostorového řešení a s ním související proporčností. Pokud tedy sleduji například zadní partie nového Superbu – které svým vztahem mezi kryty postraních světel a zbylou hmotou silně připomínají tytéž partie Octavie –, jsem ustavičně rušen prohlubní ve spodní části nárazníku. Ba co víc, při pohledu na zadní čelo se tyto partie jeví jako kus pomačkaného plechu, jemuž sekunduje optika koncových světel. Plastické vydutí v jejich ploše má jistě aerodynamický význam, nelze jej tedy odstranit, či přesněji řečeno, nepoužít. Zdatný designér je ale takový designér, který – věrný samé podstatě designu – propojí výtvarný aspekt s bezvadnou provozní použitelnosti. Jinými slovy, provede brilantní syntézu estetična, jež nepodléhá exaktním technických schématům, a ryze praktického uplatnění použitých dílů.
O tom je přeci design – fenomén, pramenící v druhé polovině devatenáctého století, kdy se lidé obávali (vlivem sériového chrlení typizovaných produktů) důsledků pozvolného úpadku výtvarnictví a tradičních řemesel. Design odjakživa spočíval v esteticky zdařilém zpracování funkčního, povětšinou sériového produktu, čímž bylo propojeno obojí – produkční charakter i tvarová působivost, která vrátila kdysi upadající výtvarné estetično do hry. Podíváme-li se však na nový Superb – případně na další nové Škodovky –, spatříme celou řadu tvarově samoúčelných prvků, které narušují půvab ostrého přechodu mezi dvěma plochami. Nehledě na to, zda je oprávněné použít mohutnou linii tornado (linku, jež modeluje hmotu pontonu a vytváří paralelu mezi kryty předních a zadních světel) na karoserii atakující segment E.
Zdroj fotografií: www.skoda-auto.cz