Tvarový design modelové řady Octavia – hovořme nyní o novodobé historii modelu a opomeňme jeho historický předobraz z přelomu 50. a 60. let minulého století – představuje kontinuální stylistickou linii, jejíž význam přesahuje rámec designu kompaktních vozidel české provenience. První generační vydání moderní Octavie, jež bylo představeno v roce 1996, totiž odstartovalo komplexní tvarovou proměnu vozidel Škoda, vrcholící soudobou kubizující vlnou. Všechny stylotvorné vrstvy, s nimiž jsme se od té doby setkali, jsou založeny na tvaroslovném schématu rozpracovaném v druhé polovině devadesátých let – jak dynamický styling Jense Manskeho, tak krystalické tendence Jozefa Kabaně jsou jen svrchní substancí, osobitě stylizovanou slupkou, jež odívá nezměněné kompoziční schéma.
Trvanlivý základ, pod nímž jsou podepsáni designéři jako Dirk van Braeckel či Raul Pires, spočíval v objemově vyváženém celku, jenž byl opatřen pozoruhodnými rysy. Ačkoli šlo o dvouprostorovou karoserii, zadní část vozu doplnil decentní náznak stupňovitého zakončení, který jednak evokoval tradiční objemovou skladbu vozidel typu sedan, jednak proporčně vyvážil dlouhou příď. V jejím případě došlo k pozoruhodné reminiscenci, jíž je interpretace tradiční masky chladiče užívané v třicátých letech minulého století – čelním partiím vozu tak dominoval mohutný obdélníkový vstup s chromovým rámováním a vertikálním prokladem. Osobitým postupem, jímž byl navržen novodobý symbol vozidel Škoda, jako by tvůrci chtěli překlenout zhruba čtyřicetileté přerušení tvůrčí svobody, jež zhatilo řadu perspektivních návrhů včetně prototypu 720 (1971). Maska chladiče definovala tvar, který je svou podstatou důvěrně známý, snadno čitelný a přitom nápaditý, nadto vytváří paralelu mezi kryty reflektorů a svým předsazením spoluutváří plastické prostorové řešení přídě.
Vizuální projev vozidel Škoda druhé poloviny devadesátých let se vyznačoval harmonickým propojením exaktnosti schématu – rastru sestávajícího z dílčích tvarů – a nekonfliktní líbivosti, přičemž takto vystavěný celek byl zárukou takřka bezproblémového přijetí majoritou společnosti. Karoserie modelové řady Octavia byla čitelná a snadno identifikovatelná, spočívala v logickém sledu jednotlivých provozních funkcí (od masky chladiče přes objemný prostor pro posádku po zadní sdružené svítilny se systematickým členěním světelných segmentů) a výše uvedeným náznakem stupňovitého zakončení navozovala iluzi tradičního sedanu, jenž je nejosvědčenější karosářskou formou.
Etablování takového tvarosloví umožnilo cizelování dosavadní formy, jež bylo třeba provést kvůli nárůstu užitých hmot a tedy zvětšení všech partií karoserie. Výsledek dodnes platí za nejzdařilejší novodobé vozidlo automobilky Škoda, které vzešlo ze sériové výroby. Návrh Thomase Ingenlatha bezezbytku respektoval rozvržení tvarových rysů první moderní Octavie, podrobil je však citlivé stylizaci, jež má za následek nebývale sošný základní tvar a brilantní proporční vyváženost. Nutno však zdůraznit, že design druhé generace Octavie spočívá v ukončené formě, neboť přičteme-li k jejímu článkoví jakýkoli další motiv, katapultujeme tím celek. Rovněž lze říci, že první generační obměna Octavie se vyznačuje elegantním – a přitom výrazově střízlivým – tvarovým aparátem, jehož celkový vizuální ráz hraniční se skandinávským minimalismem.
Mimořádný návrh, který dodnes poutá pozornost impozantností své formy, byl v roce 2009 necitlivě modernizován, a to dle designérského jazyka, jejž uplatnil Jens Manske. Důsledkem bylo naddimenzování některých dílů (zvláště krytů předních světlometů) a následné opuštění ušlechtilého měřítka – určujícího faktoru přitažlivosti tehdejší Octavie. Citelné ochuzení znamenalo rovněž odstranění vnějších ochranných lišt z nelakovaného plastu, které spolu s užitím plastičtější grafiky zadních sdružených svítilen oslabilo reprezentativní ráz automobilu.
Optikou dnešní doby, kdy jsme obeznámeni s kubizujícím tvaroslovím posledních šesti let, působí shora nastíněný facelift Octavie jako přechodný jev, nadto vyvolaný marketingovou potřebou předvést veřejnosti omlazenou – domněle vylepšenou – podobu populárního vozidla. Nízkou tvarovou trvanlivost navíc potvrdil příchod nového vozu (2012), jehož sofistikovaný design, vycházející z poučení na kubismu a sklářském umění, facelift zcela vytlačil z obecného povědomí.
Třetí generace Octavie odpovídá neotřelé designérské tendenci, jež se vyznačuje vzájemným prostupováním ploch a v případě vnějšího osvětlení karoserie také reflexí českého sklářství. Souběžně s nárůstem množství ploch a geometrických vydutí, došlo k výrazové redukci čelní masky, jež přišla o chromové rámování. Dominanta přídě byla reinterpretována – už netvoří paralelu s meziválečnou tradicí, namísto toho dává vyniknout vertikálním lamelám a vrstvení kapoty.
Prozatím posledním vkladem do rejstříku designu novodobé Octavie je aktuální modernizační vlna, jež poněkud oslabila kubizující ráz některých řešení (zejména vlivem užití přepracovaných segmentů v červeném poli koncových svítilen) a rozčlenila přední reflektory na čtyři samostatné celky. Takový tvůrčí zásah sice posílil plastičnost přídě (jedna z dvojic světlometů prostorově předsouvá masku chladiče), narušil však někdejší vizuální jednotu, díky čemuž diodové pásy denního svícení září ze čtyř mimoběžných linek.
Podobně jako v případě faceliftu druhé generace Octavie, také zde lze na pozadí provedených změn vysledovat marketingem motivovanou nutnost osvěžení modelové řady, která s designem a jeho estetickými náležitostmi nijak nesouvisí. Je zcela nadbytečným dílem, jehož neschematičnost a minimální vztah se zbylou strukturou exteriéru zčeřily jinak dobrý dojem z kvalitního a trvanlivého rozložení hmot Octavie III.