„Krajina a její lidé, lidé a jejich hudba. Spojení v Priessnitz pro mě skoro hmatatelné. Syroví a přitom jemní, temní a přesto průzrační. Není potřeba nic přidávat, stačí opatřit jmenovkou“. (Jiří Libánský)
Nikdy se mi z paměti nevykouří obraz, kdy s bráchou stojíme v černých hadrách značky intoš někde uprostřed brněnského Semilasa a na starý rumunský kazet‘ák Transylvania nahráváme úvodní gotiku od Priessnitz. „Na horách taje sníh, řeka je studená a chladná, jako ty…“ A hned na to jedou Sny: „V noci se zdají sny a ráno se nechce vstávat…“ V Ondříčkově klipu kamera brousí jesenické kopce, vlhko, celá kapela běhá po vrcholcích jako šílená, v rukách jim vlají novoromantické prapory a sem tam se zpěvák ve velkém detailu dusí babiččinou peřinou. Oblaka sudeťáckýho peří jako v tom nejlepším Trautenberkovi…
Priessnitz jsou nejmocnější právě na začátku jejich hraní, kdy Jeseníky sálají z každého slova, jeden hymnus za druhým – a to se týká i vizuální stránky tehdejších vinylů. Působivé, symbolů plné, většinou následně ještě manipulované fotografie Václava Jiráska, typo řezané ze vzorníků gotického střihu a zvuk těch nejlepších kytarovek. Lišejníky a ranní kapky rosy, bouřky někde v dálce… Sólovka, šustění metliček, „skončíme v pekle, to víš…“ Vše v Semilasu proběhlo v očekávání kapely Bratrstvo, ještě větší naší tehdejší modly. Kazetu s oběma záznamy opatrujeme a způsobuje takové ty chvíle sdílení mezi klukama. Vydavatelství obou skupin, Legend režiséra Davida Ondříčka, vnucuje srovnání s legendárním labelem 4AD (Cocteau Twins, Dead Can Dance, This Mortal Coil), kde měl veškerý design na starosti Vaughan Oliver. Kapely z jednoho houfu, melancholie kape z každého slova a booklety – uuuu! Vizuální story, fotopříběhy, zvuk a obal v jednom šiku.
Hudba Priessnitz se ale postupně začíná vzdalovat gotickým náladovkám a vyráží rovnou směrem k popovému popu. Pódiový koncept je už naprosto civilní, žádné citace blyštivých paruk ani novoromantické rukavičky, budovatelské prapory nebo malůvky po obličejích. Vizualita se stává zvuku utahanou sestrou, jako na skluzavce až k propadáku, kde na vás z khaki plochy jede něco nakresleného s helmou a nulou mezi řidítkama. Obal Zero patří k těm, co hned po nákupu už ve výtahu vyrvete z boxu a těsně za dveřma pošlete rovnou do koše.
Záchrana přichází přestupem k labelu Escape, kde se o kabátky stará konstantní sestava: designér Jirka Libánský s režisérem Tomášem Luňákem a fotografem Dušanem Tománkem. Poslední, typograficky sice bezemoční, téměř neviditelná alba (Playlist, Stereo), kde i dost málo může být pořád hrozně moc, víš Jirko?, vytahují výborné dokumentárně atmosférické Tománkovy fotky. Horští býci, do šera a chladu vypouštějící z orosených monstrnozder mastnou páru, vyfocení jakoby za chůze, pěkně z levé nohavice kalhot a ještě k tomu přes igelitku z Tesca. Krása! Tak se ptám, jak by Priessnitz vypadali, kdyby se na ně podíval někdo jiný?