Puma vybouchla (2016)

Následující text je volným pokračováním článku Co se ne(děje) s ‚nejkrásnější‘ knihou, který vyšel v dubnovém čísle časopisu Host. Původně jsem chtěla navázat úvahou nad trendy v designu knih, ale koncept prezentace Nejkrásnější knihy roku 2015 v režii Kateřiny Šedé a Adama Macháčka mě tak doběhl, že jsem se rozhodla věnovat „zrcadlu“, do kterého jsem se jako členka výtvarné poroty podívala.

V Památníku národního písemnictví se na začátku roku jako obvykle sešly dvě výběrové komise NČKR — technická a v závěsu za ní pak výtvarná. Přes mnohaleté námitky zůstalo i letos vnitřní nastavení soutěže beze změny a vše tradičně probíhalo dle zavedených pravidel. Avšak s drobným rozdílem. Dění v PNP bedlivě sledoval také reportér Aleš Palán, fotograf Martin Hlavica, kreslíř Ondřej Basjuk a děti z Bedřichovického zpravodajství. Tým vyslaný výtvarnicí Kateřinou Šedou měl za úkol zaznamenávat počínání výběrových porot. Tušili jsme, že se kují pikle.

Loňská koncepce výstavy, katalogu a slavnostního vyhlášení (Petr Babák, Lukáš Kijonka) se přes veškerou nápaditost a závažnost nesetkala s velkým ohlasem právě pro svoji komplikovanost, nepřístupnost a v neposlední řadě i kvůli možným osobním předsudkům. Letošní 51. ročník je pro širokou veřejnost naopak srozumitelnější. Autoři Kateřina Šedá a Adam Macháček prezentaci soutěže postavili na jednoduchém konceptu — krása je relativní, subjektivní kategorie a vybrat si svoji nejkrásnější knihu má šanci kdokoli z nás. Z tohoto důvodu vznikla třetí, Nejkrásnější porota sestavená z šedesáti lidí z různých odvětví a sociálních skupin. Ti měli za úkol vybrat svoji „nej“ knihu a ocenit kohokoli, kdo se na knize podílel.

Na slavnostním ceremoniálu v letohrádku Hvězda se celkový záměr autorů odhalil v plné kráse. Byla to show, kterou by unesla i ČT v hlavním vysílacím čase. Podvečer svištěl pod taktovkou Alexandra Hemaly, který ve zběsilém tempu stihl — někdy vtipně, jindy trapně nebo chybně — okomentovat všech 99 ocenění! Na jednom pódiu se sešli lidé, kteří by se zřejmě nikdy nepotkali — od Aťky Janouškové, Létajícího Čestmíra, Jany Kratochvílové a Jiřího Lábuse přes vrátného PNP, čtyřletého chlapce, člena zahrádkářského svazu až po Vladimíra 518. Nejkrásnější porota v mnoha případech ocenila právě ty knihy, které neprošly sítem komise odborné. Svých pět minut slávy si prožila témeř polovina do soutěže přihlášených knih. Večer průběžně odlehčovaly filmové reportáže s rozhovory bedřichovických dětí a porotců (k vidění zde). Co Hemala nestihl říct nebo se nevešlo do filmových reportáží, je možné dohledat v katalogu k soutěži 51+. Kromě seznamu ocenění a oficiálních vyjádření katalog obsahuje také reportáže Aleše Palána, zachycující zákulisní momenty tří výběrových porot, fotoreportáž, zátiší a portréty Martina Hlavici. V neposlední řadě také doporučení autorů k možnému vývoji soutěže.

I výstava je letos jiná. Návštěvníci kromě oceněných knih mohou vidět všechny do soutěže přihlášené knihy a hlasovat v ceně čtenářů. Původně však chtěl tým Kateřiny Šedé vystavit ve Hvězdě všech cca 20 000 loni vydaných knih. Z nápadu sešlo kvůli organizačním problémům, uvedl Aleš Palán.

Když bych měla navázat na změny, které v NČKR probíhají, letošní soutěž se v komunikaci s veřejností posunula zase o kus dál. Soutěž se „otevřela“ a v jednoduchém nápadu upozornila na úskalí, která spočívají v hodnocení „krásy“. Autoři podryli soutěž jako elitní instituci, oficialitě a odbornosti nastavili zrcadlo. Nejkrásnější porota svým počtem zastínila hodnocení poroty odborné a její stanoviska, s nadsázkou řečeno, degradovala na argumenty zdůvodňující, proč který nakladatel získává takový a makový finanční obnos (navíc z veřejných prostředků). Veřejně se odhalilo, jak jsou kritéria krásy vrtkavá, subjektivní a jaké limity má odborná porota a soutěž jako celek. Soulad formy s obsahem, inovativní řešení v médiu knihy apod. — tradiční proklamace odborných porotců se ve světle intimních mikropříběhů Nejkrásnějších porotců ukázaly jako nepodstatné oficiální floskule. K dokonalosti karnevalového charakteru konceptu chyběla už jen mystifikace v podobě knihy Jaderná puma a její výroba v amatérských podmínkách. Kniha na zakázku vyrobená — s designem šitým na míru současným trendům — obsahuje anonymní text z internetu s cílem přinést do diskuse nad obsahem a formou co nejvíce úchylné téma (viz rozhovor s Alešem Palánem zde). Tuto knihu, kterou nám Kateřina Šedá se svým týmem podstrčili do sekce učebnic, jsme k překvapení všech ocenili 3. místem. Tento moment celou akci cimrmanovsky korunoval. Označit jako „krásnou“ knihu se zvráceným obsahem, navíc v kategorii učebnic? Puma vybouchla, jak autoři předpokládali. S úsměvem na rtech jsem se zastyděla a v duchu pokynula: dobře nám tak.

Letošní taškařice Nejkrásnějších knih je pro mě katarzí. Možná také proto, že porotci se po dvou letech mění a já do dalšího kola už nepůjdu. Navíc se otevřela spousta nových otázek. Která cena je hodnotnější? Když mi ji udělí herec Jiří Lábus, nebo za odbornou porotu Petr Krejzek? Kdo má vlastně největší podíl na tom, jak „krásná“ kniha je? Je to autor, nakladatel, designér? A co knihy esteticky vytříbené, avšak se zvrhlým obsahem? Mohl by například získat cenu špičkově nadesignovaný Mein Kampf v době, kdy neonacistické tendence burcují společnost? Na tyto a mnoho dalších otázek by organizátoři soutěže měli do budoucna reagovat. Pravděpodobnější je ovšem varianta, že to za rok vyšumí.

Na závěr ještě poznámka. Až někdo bude říkat, že pracovat v umění s voxem populi není nic originálního, namítnu, že kritérium originality do úvahy o NČKR nepatří. Ne vždy originální znamená funkční. To, co připravila Kateřina Šedá se svým týmem, je koncept, který potřeboval Památník národního písemnictví jako sůl. Po letech nářků nad neschopností soutěže komunikovat s veřejností se zadařilo. Podobné „zlidovění“ v pozitivním slova smyslu by slušelo i Bienále grafického designu, které pomalu klepe na dveře.