Co se (ne)děje s „nejkrásnější“ knihou (2016)

Soutěž Nejkrásnější české knihy roku je dnes již tradiční akcí, kterou každoročně pořádá Památník národního písemnictví (PNP) společně s Ministerstvem kultury s cílem mapovat a uchovávat „krásné pevné knihy“ jako určitý odraz vývoje naší knižní kultury. Dříve než se uskuteční oficiální vyhlášení výsledků za rok 2015, podívejme se jak se soutěž proměňuje ve veřejné prezentaci, co se odehrává v zákulisních debatách a jaké jsou její potíže.

Náš knižní design má historicky nespornou hodnotu. Přesvědčit se můžeme v odborné literatuře, nově i na odkazu bookreport.cz, případně návštěvou antikvariátu nebo v knihovnách rodičů a prarodičů. Celé generace našich skvělých typografů, knižních grafiků a volných umělců vytvořili předpoklady pro fenomén současné knihy. Dokonce i v nelítostně temné normalizační době byla běžná knižní produkce na mnohem vyšší úrovni, než co nás potkalo po pádu železné opony. Volná ruka trhu, marketing a popření všeho, co minulý režim vyprodukoval, vedlo k představě, že vše uděláme lépe, demokraticky nově. S digitální „desktop revolution“ se demokratizovaly grafické nástroje. To, co dříve po staru – analogově řešili profesionální knižní grafici, v mainstreamové knižní produkci převzala generace digitálních diletantů (stačí si porovnat např. produkci Albatrosu před revolucí a po ní). Ovládnuta chimérou zisku, nakladatelství začala levně chrlit knihy, kde hlavním kritériem byla dostatečně poutavá obálka a správné umístění na pultech knihkupectví. Nová generace profesionálních grafických designérů odkojená autoritami typu Zdeňka Zieglera, Jana Solpery a dalších si mezitím v ústraní budovala novou identitu v očekávání lepších zítřků.

Situace v běžné knižní produkci se v posledních letech pomalu, ale jistě proměňuje. Mezera na trhu se zaplňuje a amatéry rozložený knižní design nabývá profesionálních parametrů. „Pevné knihy“ si na pozadí (nebo dnes již spíše popředí) nových médií a levných možností, které nabízí digitální technologie, znovu definují svoji hodnotu. Do procesu se vrací profesionální typografie a ilustrace. Není dnes výjimkou, že některá nakladatelství jako např. Arbor Vitae, Argo, Baobab, Host, Labyrint, Paseka a jiné spolupracují s profesionálními knižními designéry. A právě pro některá nakladatelství může být ocenění v soutěži o Nejkrásnější knihu motivující. I když se soutěž obrací primárně na nakladatele, kteří knihy za poplatek přihlašují, je akce tématem i v komunitě grafických designérů. Dělat knihy je pro ty ambicióznější zkrátka ta lepší práce.

Nechybí nám diskuse?

Loni jsme na téma NKČR pořádali v kavárně Fra v Praze Designreader diskusi s cílem nahlédnout pod povrch akce, dozvědět se více o organizaci a pravidlech soutěže, pobavit se o pojmu krásy a problémech s hodnocením a vystavováním „krásných“ knih. Zazněly také stesky nad tím jak marketingově pasivní je PNP a jak se nesnaží soutěž veřejnosti zpřístupnit. Nakladatel Joachim Dvořák se na rozdíl od zbytku diskutujících (kurátor, designér, předsedkyně výběrové poroty soutěže) nepohoršoval a zdůraznil, že je na nakladateli, jak s cenou naloží a zda ji využije. Je to dobré PR, ve kterém PNP nemusí sehrávat aktivní roli.

Nakonec proč taky. Možná máme přehnaně vysoké nároky. To, co se nám loni zdálo jako aktuální, zas tak žhavé a nové pro PNP nebylo. Potřeba znovu definovat pravidla soutěže jak na straně direktoria, tak porotců je tématem minimálně od roku 2012, kdy Pavla Pauknerová publikovala článek Krásné pevné knihy v časopise Art&Antiques.

Co se za tři roky událo? Soutěž nestagnuje, i když se diskutujícím ve Fra zdálo, že to nestačí. Na jedné straně se proměňuje prezentace a vnější komunikace soutěže, na straně druhé direktorium váhá ohledně změny vnitřních pravidel soutěže. Jistě tušíme, jak těžké může být prosadit změny v byrokratickém státním aparátu, na kterém je PNP závislý. Což ovšem neznamená, že přestaneme jako daňoví poplatníci apelovat na to, aby byla tato příspěvková muzejní instituce výkonnější, jak trefně poznamenal Ondřej Chrobák ve zmíněné diskusi. PNP je navíc jedinou platformou, která pro knižní design něco dělá. Oceněné knihy pak putují do obdobných zahraničních klání o nej knihu. Podobně zaměřená soutěž u nás není, chybí odborná periodika, která by se tématu věnovala, chybí obecná diskuse v médiích, chybí diskurz teoretický, který se v minulosti z určitých pohnutek formoval (např. časopis Knižní kultura, Deleatur, Typo a jiné).

Komunita kolem knihy

Když se podíváme zpět na poslední dva ročníky soutěže, sílí tendence soutěž veřejnosti otevřít, organizátoři si kladou otázky a soutěži se věnuje dokonce i Česká televize v hlavním zpravodajském čase. Na slavnostní vyhlášení navazuje vždy putovní výstava oceněných knih. Zastaralý model expozice knih ve vitrínách jsme mohli vidět naposledy v roce 2011. Jak zmínil v diskusi ve Fra designér Martin Pecina, ideálním stavem výstavy je fyzický kontakt s knihou, možnost listování, protože bez haptického kontaktu nelze knihu pochopit. Knihy jsou spotřební zboží a „osaháním“ získávají nové hodnoty.

Doprovodnou publikaci k výstavě každý rok dělá vždy ten grafický designér, který zvítězí v kategorii katalogy. V posledních třech letech můžeme sledovat posun od estetizace publikace ke koncepční proměně katalogu soutěže jako médiu, které může nabídnout víc než jen pěkně zabalený seznam vítězů. S ohledem na trendy v grafickém designu, kdy se designéři stylizují i do rolí kurátorů, editorů, se jako daleko přirozenější ukazuje snaha designérů definovat i obsahovou strukturu katalogu. V tomto směru byl zlomový katalog z roku 2013. „Vložit do katalogu sérii rozhovorů s lidmi, kteří se z různých stran aktivně podíleli na vzniku oceněných knih nebo na rozhodovacím procesu soutěže, má ambici zbavit anonymity strohou řeč výsledkové listiny. Primárním cílem nebylo zprostředkovat názory vítězů, ale spíše něco z autentické atmosféry komunity ´kolem knihy´”, uvádí se v úvodu katalogu. V tomto případě jde o nenápadný brožovaný dokument, jehož editoři – designéři Petr Bosák, Robert Jansa a historik umění a kurátor Ondřej Chrobák – vsadili na čtenářsky vděčný formát s cílem zpřístupnit úvahy o soutěži a současné knize v debatách s lidmi napříč knižní produkcí.

Zpráva o knize

Následující ročníky pokračovaly v nastoleném trendu. Neopominutelnou událostí byl loňský, výroční 50. ročník soutěže. Designéři Petr Babák a Lukáš Kijonka se svým týmem získali šanci podílet se na celkovém kurátorském konceptu soutěže. Již samozřejmostí bylo zveřejnění výběrových kritérií. Rozhovor s porotou byl nedílnou součástí doprovodných tiskovin. Autoři katalog k nelibosti některých nelítostně osekali na pár sponou svázaných listů ani ne tak kvůli originalitě, jak sarkasticky naznačil Martin Stöhr, ale aby dosáhli naplnění celkového konceptu. Cílem projektu Zpráva o knize bylo představit knihu jako fenomén doby minulé, současné a budoucí v různých vrstvách – od slavnostního předávání s projekcí oceněných knih na kupoli letohrádku přes pomyslnou „digitalizaci“ veškerých oceněných knih, jejíž proces mohli návštěvníci výstavy sledovat, výstavu aktuálně oceněných artefaktů až po utopickou vizi Nejvíc kniha s videozprávami z budoucnosti. Celkově působil koncept rozdrobeně, při bližším prozkoumání ovšem dával smysl. Proto je katalog ve výsledku jen suma informací, která může být na harddisku nebo prosvištět stolní tiskárnou.

Velkorysá výstava v letohrádku Hvězda byla zároveň entreé pro prezentaci projektu na webových stránkách. Knihy byly v online čase výstavy natáčeny a archivovány na odkazu bookreport.cz. I nadále web slouží jako pramen ke knihám, které soutěží prošly a byly doposud uzavřeny v depozitáři instituce. O digitalizaci ovšem nemůže být řeč, ve skutečnosti šlo spíše o povrchní videozáznam, kdy veškeré oceněné knihy putovaly po dopravníku za „digitálním dělníkem“, který pomocí speciálně vytvořené aplikace pořizoval záznamy. Každou aktuálně natočenou knihu jsme vzápětí mohli prohlížet na webových stránkách pomocí tabletů. Rozměrná instalace představující transfer knih do digitálního světa, která tvořila jádro výstavy, se ukázala jako nejproblematičtější aspekt kurátorského konceptu. Kurátorům se vyčítalo, že je pro běžného diváka nepřístupná a jen reaguje na současný trend v umění, kdy vystavovat „proces“ je důležitější než fyzický artefakt, poznamenal Ondřej Chrobák na zmíněné diskusi. Tento moment problematizuje původní záměr, kdy se z nápadu symbolicky „otevřít“ stává naopak velmi uzavřená záležitost.

Přes všechny výtky a nedotaženosti (za něž může rovněž i rozpočet projektu) konceptu je výsledek důležitý a pro další vývoj soutěže zásadní. Zpráva o knize je projektem, který trvá, je dostupný a zdravě diskutabilní. Za zvláště povedené považuji s nadsázkou pojaté úvahy z budoucnosti, které reflektují naši současnou obavu z invaze digitálních kódů ohrožujících klasickou hardwarovou knihu, na kterou především je soutěž Památníku národního písemnictví zaměřena.

Kritéria krásy

Druhou rovinou diskuse o NKČR jsou interní debaty, kterých jsem se v posledních dvou letech jako členka výběrové poroty účastnila. Když historik umění a designu Jan Rous v katalogu NKČR 2013 několikrát zdůrazňoval význam zveřejnění stanovisek a kritérií výběrové komise pro otevření veřejné debaty o knize, jistě netušil, jaké důsledky to může přinést. Nejde jen o publikaci zákulisních informací, podstatné je také jak jsou formulovány.

Vzpomenu loňský článek Špatné zprávy o krásných knihách na portálu h7o.cz, ve kterém Martin Stöhr osočoval porotu z povýšenosti kvůli neudělení první ceny v kategorii krásná literatura. Neudělení ceny mělo ale úplně jiné motivace – vyslat signál, že v kategorii je něco špatně. Že je někdy příliš mnoho urputnosti graficky zaujmout v místě, kdy má člověk nerušeně číst. Snahy grafiků propašovat svoje ega do kategorie knih, které si naopak vyžadují pokorný přístup, který neklade čtenáři překážky a neruší. Krásná literatura je velmi specifická kategorie, která by spíše designérovo ego měla brzdit než povzbuzovat. Poslední ročník je v tomto směru mnohem zajímavější a inspirativnější.

Zveřejněná stanoviska poroty zřejmě nebyla vyargumentovaná natolik, aby si Stöhr neodpustil osobně ironický tón kritiky. Suše konstatovat, že cena nebyla udělena, protože porota neshledala dostatečně silné artefakty v kategorii zjevně nestačí. Tím se dostávám k dalšímu problému, a tím jsou kritéria. Jaká jsou? Je to suma klišé vět, která outsiderům nic neřeknou – inovativní pojetí, souhra formy a funkce s ohledem na cílovou skupinu včetně zohlednění technických a polygrafických parametrů zpracování. Jde o kritéria běžná v každé obdobné světové soutěži. S přihlédnutím k faktu, že porota nemá čas ani prostor si knihy přečíst, může být nadlidským úkolem knihy adekvátně ve všech ohledech posoudit. To je zjevně palčivý problém soutěží, které vymezuje estetický pojem krásy. Hlavním kritériem zůstává složení poroty a víra v její kompetenci. Jak uvádí Iva Knobloch v katalogu NKČR 2013, každá porota si kritéria vždy znovu definuje. Otázka je, zda bychom jako porotci neměli mít určité předdefinované hodnotící aspekty, protože diskuse bývají velmi rozvláčné. „Krása“ je relativní a občas to vře i generačně. V tomto směru by mohl PNP diskusi proaktivně usměrnit.

Význam kategorií

Mnohokrát jsem slyšela o švýcarském modelu soutěže, který se v posledních letech objevuje jako meta, které bychom měli dosáhnout. Nejsem příznivcem tohoto nekritického přejímání západních zahraničních modelů. Vždy je potřeba si uvědomit situaci v našem kulturním kontextu než se slepě vrhneme napodobovat. Těžko říct, zda je PNP v tomto směru zdrženlivý proto, že si to uvědomuje, nebo proto, že by bylo byrokraticky složité takovou revoluci prosadit. Myslím, že druhá varianta je správně.

O co jde? Švýcarská soutěž nemá kategorie, knihy jsou hodnoceny nezávisle na obsahu a chybí pořadí vítězů. „Občas sice musíme porovnávat jablka s hruškami, výhodou ale je, že se můžeme zabývat zvláštními kvalitami každé jednotlivé knihy i knižní tvorbou v obecnější rovině, aniž bychom museli věnovat přemíru pozornosti specifickým detailům. Zároveň se snažíme posuzovat vítězné knihy v jejich souhrnu. Je výběr dostatečně zajímavý a vzrušující? Je vyvážený, či nudný? Otevírá nové možnosti uvažování o knižním médiu? Právě samotnou diskusi o ‚kráse‘ považujeme za mnohem podstatnější než stanovení přesných kritérií, podle kterých by měla být hodnocena,“ cituje Pavla Pauknerová ve svém článku předsedu švýcarské soutěže Cornela Windlina.

Domnívám se, že toto není cesta z několika důvodů. Kategorie jsou užitečné, protože pomáhají k tomu, abychom jako porotci mysleli na cílovou skupinu, která se v každé sekci liší. Jiné nároky klade učebnice, jiné beletrie, odborná literatura, knihy o výtvarném umění, literatura pro děti apod. Zrušením kategorií bychom se mohli dostat do situace, kdy v touze po inovativních řešeních dáváme za pravdu výhradně katalogům nebo knihám o výtvarném umění. Právě zde je totiž největší míra invence a tvůrčí designérské svobody na rozdíl např. od učebnic. Pokud se NKČR vyčítá, že se na stupních vítězů objevují stále ta samá jména designérů, co by způsobilo zrušení kategorií? Nestala by se soutěž ještě více elitářskou? Byla by dostatečně motivující pro nakladatele, kteří se snaží kultivovat knihu odbornou nebo beletristickou? Např. nakladatelství Baobab je naprosto zásadní pro kultivaci fenoménu dětské knihy napříč nakladatelstvími. Nebýt Baobabu nebo někoho podobně smýšlejícího, těžko si lze představit tak výrazně pozitivní posun v produkci knih pro děti a mládež.

Proto hodnotit knihy a ukazovat příklady v různých čtenářských žánrech je s ohledem na naši kulturní zkušenost klíčové a motivující na rozdíl od západních zemí, kde se knižní produkce kontinuálně vyvíjí bez ohledu na šokové změny politických systému a hodnot.

Pravidla hry

V porotě jsme se také bavili, jak problematické je celé nastavení soutěže. Stávající pravidla nedávají moc možností pro to, aby vznikl zevrubný přehled o stavu knižního designu. V důsledku soutěž zohledňuje jen ty, kteří jsou ochotni si za účast v dějinách knižní kultury zaplatit. Vždycky mě zamrzí, když pak vidím knihy, které by měli šanci v soutěži uspět, potažmo být zařazeny do sbírkového fondu PNP, ale nikdo je nepřihlásil. Jaký obraz o historii knižní kultury tato státní instituce vytváří? PNP si je vědom těchto úskalí a nápadů jak situaci zlepšit není málo, jen je zřejmě složité prosadit revoluci ve spletitém svazku s Ministerstvem kultury.

Pojetí obou posledních ročníků bylo důležitým indikátorem ideových změn jak v uvažování grafických designérů, tak i v přístupu PNP. Soutěž se pod tlakem ambiciózních designérů vyvíjí pozitivně a jitří emoce v knižní komunitě. Je však načase se otevřít i směrem ke čtenářům. I když zní letošní ročník slibněji, stále zůstává pro PNP velkou výzvou nalézt vhodné způsoby, jak s veřejností komunikovat. Obávám se, že bez vnitřní reformy to nevyřeší ani dravější marketing.