Designreader
4 3 2014 / Rubato

Toto není pořádná kniha!

Co ještě je a co už není kniha? Takovou otázku si člověk, který vydává knihy, klade překvapivě často. Autor dodá text, který je příliš krátký na „pořádnou knihu“ a je třeba tedy vyřešit vizuální stránku jeho vydání, pokud k němu chceme nakonec přistoupit. Stále však platí jedno staré typografické pravidlo, které se vznáší nad každým vydáním krátkého textu a které je třeba zohlednit: zvětšením písma v knize textu nepřibude, jen naroste podvod na čtenáři a zhorší se čitelnost textu. Jaký podvod? Podvod v tomto případě spočívá v konstrukci ceny knihy: čím více stránek, tím vyšší cena za knihu, kterou si nakladatel může nárokovat. Proč by ale dvacet normostran textu muselo být vytištěno jako sto dvaceti stánková kniha, když se vejde na mnohem méně stránek levnější brožury? Jen proto, aby si nakladatel mohl říci čtenáři o sto padesát korun? V čem je problém?

alzbeta5

Nejlevněji je přece možno vázanou papírovou knihu vydat ve vazbě V1 (pravděpodobně existuje i jiná možnost, jak vydat knihu levněji, např. samostatné listy dát do obálky, ale tady uvažujeme o vázané knize, která se bude tisknout průmyslově) na ofsetovém papíře. Vazba V1 však znamená, že budou listy sepnuty kovovými sponami a že bude publikace postrádat hřbet: představte si školní sešit, právě takto to bude vypadat. Ó můj bože, to není pořádná kniha! To je sešit, brožurka!, zvolá autor dvaceti normostran a děsí se, že neuvidí hřbet své práce ve své knihovně, ani v knihkupectví, že nebude očividně přítomen na povrchu zemském! A zde máme odpověď na naše tázání se po tom co je a co není kniha a proč je často dvacet normostran tištěno jako sto dvacet stran: hřbet! Ve hřbetu je pravda! Hřbet dělá knihu! A hřbet je přítomen až od určitého počtu stran, takže natahujme, zvětšujme, pořádnou knihu takto dělejme!

honky_z_heft_01

Dělá tedy knihu knihou skutečně její rozsah? Do šedesáti stran je to sešit, od šedesáti stran je to kniha? Nebo dělá knihu knihou samotný hřbet? Chudinky e-knihy, nemají hřbet a jejich rozsah těžko stanovit, neboť velikost písma si čtenář nastavuje sám, takže se každou chvíli může měnit. Nejedná se v případě publikace s vazbou V1 nakonec vždy spíše o časopis, či informační brožurku, když vypadají podobně? Je taková brožurka něco míň než kniha jen kvůli typu vazby, počtu stran a nepřítomnosti hřbetu? Opravdu je čtenář takový hlupák, že si přeje ten samý text koupit za dvojnásobnou cenu, protože je pro něj typ vazby, počet stran a přítomnost hřbetu nejdůležitějším faktorem při rozhodování o koupi publikace?

alzbeta1

Často se mluví o etice v designu, avšak málokdo tuší, o čem je vlastně řeč. Nuže ano, zde můžete spatřit designéra na křižovatce rozhodování, které s etikou věci úzce souvisí: Potisknout více stran? Použít lepení kvůli hřbetu? Vytáhnout díky této formě publikace více peněz z  kapsy čtenáře? Jak zajistit, aby publikace o třiceti dvou stranách byla hodna koupě? Jaký materiál použít? Do jakého rozumného rozpočtu se vejít? Jak prodávat? Co dělá z publikace hodnotnou publikaci?

honky_z_heft_02

Jak je možné, ptáme se, že publikace s vazbou V1 vyhrávají ve Švýcarsku ocenění nejkrásnější KNIHA roku, když se podle některých taková úprava ani neztotožňuje s tím, čemu říkají „pořádná kniha“? Jak je možné, že stojí za koupi bezhřbetá, sešívaná knížečka Alžběty Skálové Cirkus Rašelié (třicet dva stran, velikost knihy 7,5 x 10,7 cm, cena 99 Kč)? Jak je možné, že se bezhřbetá, sešívaná kniha o jazzu Honky Zombie Tonk Henninga Wagenbretha tištěná osmi přímými barvami na třiceti dvou stranách o rozměru 13,5 x 20,5 cm a ceně 16,5 euro (cca 430 Kč) vůbec prodává? Čím by to asi mohlo být, když to přece nejsou ani „pořádné knihy“?

honky_z_heft_04

Knihu od brožury (časopisu) dle mého názoru odlišuje především způsob, jakým jsou celkově pojaty. Výroba brožury je většinou motivována omezenou snahou rychle a úsporně informovat (např. brožury zákoníků vysázené miniaturní velikostí písma) nebo prodat reklamu (typicky časopis o vaření). Nejedná se tedy o vyšší cíle jak na straně formy (u časopisů se kladou pouze naoko: hlavně hodně barevných fotek, variantně „elegantně“ černobílých, a písmo á la Bodoni, to dělá eleganci, spolu s křídovým papírem), tak na straně obsahu (nic zbytečně originálního a inteligentního, čtenář by se mohl urazit, že nenašel to, co už znal, nebo, že mu nové uspořádáni informací kladlo dvě minuty překážky v čtení). Odtud zřejmě pramení opovrhování brožurami: ve vysoké knižní společnosti je něco tak podřadně uchopeného nepřípustné! Zájem designéra těchto typů brožur je tedy jasně motivovaný a zacílený, dle toho vzniká i jeho dílo. Nejedná se tedy na první pohled o problém hřbetu nebo počtu stran, ale o to „co“ a „jak“? Brožura pojatá jako kniha se tedy díky svému obsahu a formě může stát knihou (jakousi vyšší formou) a naopak kniha pojatá jako brožura se díky témuž může stát pouhou brožurou.

alzbeta2

alzbeta3

Co tedy dělá na příklad z Cirkusu Rašelié knihu a ne pouhou brožuru? V případě Alžběty Skálové se jedná o autorskou publikaci o třiceti dvou stranách ve formě brožury s vazbou V1, tedy o práci jednoho autora, který ovlivňuje jak obsah, tak formu své publikace. Prvotním záměrem je uspokojit vlastní ambice výtvarníka, nikoliv prodat reklamu, či vytisknout předem daný počet slov. Ambice výtvarníka jsou vysoké, takže se tiskne ofsetem, nikoliv digitálně, autorka si dále váží ruční práce, takže stránky váže ručně a obálky vytváří vždy jedinečné (liší se barvou, jedinečností otisku razítka a ořezáním). Samotné texty a ilustrace jsou pečlivě promyšleny a provedeny, jsou originální a vtipné, takže má člověk pocit, že konzumuje něco hodnotného, promyšleného a nikoliv něco pomíjivého, co se po přečtení hodí do koše. Takový vztah k hodnotnému má člověk většinou ke knihám, nikoliv k laciným brožurám. Stala se tedy z fyzické podoby brožury díky způsobu jejího zpracování kniha? Myslím, že ano.

alzbeta6

Termíny brožura a kniha se tedy zdají býti těkavými, poletují mezi různými provedeními publikací jako motýli mezi kytkami na louce. Tu je brožura knihou, tu zase kniha pouhou brožurou. Vždycky však jde o ego čtenářovo, nakladatelovo či autorovo, které by se mělo dát na ústup před předsudky vůči formě, kterou publikace nese: nejen na ní samotné její kvalita spočívá. Někomu by se nakonec mohlo zdát, že se jedná o pouhé slovíčkaření, ale předsudky z praxe vůči knihám, které se zdánlivě podobají podřadným časopisům či brožurám, mu nedají za pravdu. Odvahu napříště!

PS: K rozlišování mezi tím, co je kniha a co není, vám v nouzi pomůže toto jednoduché pravidlo: kniha je, nehledě na svou fyzickou podobu, to, co se nevhazuje po přečtení do koše.

Jaroslav Tvrdoň je nakladatelem Rubato.

Zdroje obrázků:
http://www.napolistranky.cz
http://www.wagenbreth.de