Zelí a jablko

Obrazy s motivy zelí či jablek ukazují dva odlišné principy malby. Obraz zelí se vyznačuje často otevřeným tvarem, dynamikou tahu, expanzivností. Naproti tomu malba jablka (jde nám totiž o malbu, ne třeba o fotografii, i když v úvahu bereme i sochu – sochy jablek známe, ale nemůžeme si vzpomenout na nějakou sochu zelí) pracuje s uzavíráním volumenu, s plnou plasticitou, s přesným vymezením tvaru. Mezi těmito malebnými (tedy malířskými) principy je kontrast, jedná se téměř o opozita, jakoby šlo o jiná média (tady si nelze nevzpomenout na Rieglovský kontrast a binaritu mezi haptickým a optickým principem). Jiná je i symbolika motivů. Zelí se v malbách skládá z vrstev, jeho tvar je neuspořádaný, plný zákrutů a světlostních kontrastů, lomů a excentrických vektorů. Zelí je spojeno se zemí, s hlínou, základní složkou jeho formy je list. Jablko naproti tomu představuje plod, rodí se vysoko nad zemí, jeho Gestalt je vyplněný a nikoli vrstevnatý či přetržitý jako u zelí. Forma jablka se vztahuje ke geometrii, vyskytuje se na ní kontinuita stínování a nikoli ostré přeryvy.

V sochařství využili motivu jablka Maillol či Štursa, když chtěli zintenzívnit kontinuitu ženského těla v duchu neo-neo-klasicismu, když chtěli ukázat tělo jako dostředivý volumen a nikoli jako expresionisticky excentrický tvar. Meyer Schapiro rozebírá Cézannovo návratné zaměstnávání se tématem jablka nejen z hlediska formového řádu, ale i z hlediska erotičnosti tohoto symbolu. Naproti tomu se zelí zdá více sexuálním než erotickým symbolem (pokud tyto sféry nezaměňujeme); je zející trhlinou žádostivou sexuálního ukojení a aktu; pracuje zde více pud než estetika. Z hlediska formálních nástrojů se kontrast mezi zelím a jablkem vepisuje do rozdílu mezi gestem a lazurou, dynamikou a stabilitou, tahem a obrysem, vrstvami a povrchem. Tyto rozdílné postupy jsou vlastní různým pojetím malby: expresivní kontra (neo)klasické, emoční kontra rozumové, organické kontra geometrické atd. Obojí přístupy mají jistou abstraktní povahu – nejde v nich tolik o problém tématu, sdělení a i mimese je nakonec podružná. Hlavní problematiku těchto maleb představuje zaobírání se autonomním malířským problémem, který musí být zpracován specifickým způsobem – výběr a kombinace kategorií z oblasti Gestalt a duktus. V malbě jablka i zelí je přítomno určité napětí. U jablka někdy směřuje tlak zevnitř ven (jindy jablko klidně spočívá) – jako by se jednalo o jakýsi balon. V případě zelí se napětí projevuje zlomy, které představují stopy vlivu prostředí.

Co je na tom však zajímavého? Jednak mám ve velké oblibě malby zelí (hlavně v kombinaci s malbami hlíny) – myslím, že tato témata jsou úžasným malířským problémem. Jablka mě nevzrušují, ta jsem použil jen pro kontrast a ujasnění výkladu. Ale rozrůzněnost malířských principů mě fascinuje a naplňuje blahem jako některé hudební skladby (třeba: Richard Wagner = zelí, Domenico Scarlatti = jablko, ale pěkné, no).